Na otázku, co je na hře Kupec benátský nejzajímavější, se bez dlouhého přemýšlení hledá odpověď těžko. A i po důkladném zvážení přijde málokdo s jednoznačným a kvalitně odůvodněným řešením. Shakespeare byl už ve své době proslulým autorem. A ačkoliv tehdy institut autorství v dnešním pojetí ještě neexistoval, není třeba se zdlouhavě zabývat tím, jak velkou část a jestli vůbec něco z jemu připisovaného díla napsal či nenapsal. Není to totiž podstatné, jelikož dílo samo o sobě dává námětů k úvahám víc než dostatek. Snad za všemi pochybnostmi o tom, zda Shakespeare-autor všech těch her a sonetů - byl skutečně ten člověk ze známé podobizny, stojí nejspíš povrchní záliba moderního člověka ve skandálech, záhadách a tzv. celebritách. Jenže Shakespearovo dílo je všechno možné, avšak nikdy povrchní.
Shakespeare psal pro právně vzdělané publikum. Pravděpodobně i sám nějaký čas vykonával právní praxi. A doba, ve které žil, neumožňovala nemít na právo názor. Byla totiž obdobím náboženských konfliktů a na rozhraní středověku a novověku, kde se tehdejší Anglie nacházela, bylo náboženství s právem neoddělitelně propojeno. Jindřich VIII. Tudor separoval anglikánskou církev od Říma a nutil své poddané, aby se této změně přizpůsobili. Nechal je proto skládat tzv. Oath of Supremacy, přísahu o podřízení se nové církvi, když neuposlechnutí stálo hlavu i Thomase Moora. Ani po Jindřichově smrti nenastal klid, nepokoje pokračovaly za vlády jeho syna, dcery Marie i za Alžběty. Velezrada vůbec byla tehdy vysoce módním verdiktem. Popraveni byli i Shakespearův strýc a bratranec, on sám těsně unikl trestu pro údajné spojení se spiknutím Guye Fawkese. V takové situaci vlastně není divu, že když si rozlišil právo lidské a boží, dával přednost vyšší spravedlnosti.
Otázky práva a spravedlnosti jsou obsaženy téměř ve všech jeho dílech, někdy naprosto otevřeně, jako ve hře Veta za vetu, jinde méně, jako třeba ve Večeru tříkrálovém. Kupec benátský patří bezesporu do první skupiny a jako takový zajímá právníky už od svého vzniku. Důvodem je především scéna soudu v závěru hry, kdy je řešen spor mezi Židem Shylockem a benátským kupcem Antoniem, po kterém je hra pojmenována. Navzdory tomu jménu se však nejsilnější postavou jeví právě Shylock. V příběhu se sice objeví jen v pěti scénách, ale mistrovstvím autora či v důsledku samotné dějové linie je to právě on, koho čtenář či divák vnímá nejvíce. Protože tu jde o jeho spor, jeho právo i jeho bezpráví. A právě posouzení toho, jestli autorovo konečné rozřešení celého příběhu bylo po právu nebo nikoliv, je nejen pro právníky tolik vzrušující, že se příběh odehrává vždy znovu a znovu.
Je ale třeba si zároveň uvědomit, kdy a za jakých okolností Kupec benátský vznikl a co se za dobu jeho existence událo. Původně byl inscenován jako komedie. Příběh má přece dvě linie: tu první o Bassaniovi, který chce získat bohatou nevěstu a kterému Antonio na dvoření opatří peníze půjčkou u Shylocka, druhou potom o následcích nesplacení tohoto závazku. A při námluvách, kde jde o lásku a v druhé řadě, je zábavných situací k pohledání. Část o Shylockovi je navíc napsaná na základě společenského klišé, protože Židé v Shakespearově době už více než dvě stě let nežili. A jako taková by přece měla sklouzávat spíše k bavící karikatuře. Jenže z dnešního pohledu je tomu jinak.
Dnešní společnost totiž vnímá Kupce benátského už s optikou zkušenosti s holocaustem. Nejde o to, zda je to dobře nebo špatně, nýbrž je to fakt, který nelze změnit. V současnosti už si na politicky nekorektní zpracování troufnou akorát sami Židé. Původní groteskní zjednodušení došlo vážnosti skrz nacismus, který ho vydával za skutečnost, a i proto uvedl jen v protektorátu přes 30 různých divadelních verzí Kupce benátského. Nyní v USA dokonce existuje Liga proti pomlouvání, která dohlíží na „správné“ zpodobňování Židů. Poslední filmová verze s Al Pacinem v Shylockově úloze už Žida vykresluje jako muže zoufalého, zničeného okolnostmi a jednajícího pod tlakem ze zahnání do kouta. Jeho postava pak má ztělesňovat útrapy menšin všeho druhu v dnešní společnosti. Shakespeare by se možná divil. Ale dost možná ani trochu.
Přetrvávající aktuálnost jeho her totiž z velké části spočívá ve výběru témat s palčivým právním rozměrem, která však následně řeší spíš skrz jejich lidský rozměr. A tak je vcelku nedůležité, jestli Shakespeare skutečně někdy Žida alespoň viděl nebo že v jeho době už mohli na úrok půjčovat i některé křesťanské banky. Jde o to, že se před divákem odehrává příběh člověka, který dlouho trpěl vinou společnosti a který byl, když chtěl dosáhnout své pomsty, potupen nejhorší možnou měrou. Co na tom, že náboženská konverze byla tehdy vcelku běžným jevem. Shylock křesťany nenáviděl za to, co mu celý život dělali, tak jak by se mohl potom stát jedním z nich? Křesťanská společnost mu dala jedinou možnost obživy, za tu ho ponižovala a nakonec mu vzala i ji, když se domáhal splnění svého závazku. Právem by se mohl Shylock ptát, kde bylo křesťanské milosrdenství, kterého se u něho „soudce“ celého sporu ve své řeči dovolával. Shylock nepovolil, a ačkoliv se pomsta jako účel plnění závazku dá vykládat i jako překročení normy, divákovi může přijít na mysl, že to přece neměl být on, kdo byl potrestán.
Argumentů pro i proti konečnému rozsudku vynesenému pro právníka nepochopitelně za soudce převlečenou Portií lze nalézt nespočet a s časem se neustále mění jejich poměr i vyznění. Jak byste si ale odpověděli Vy, kdybyste měli být soudcem ve sporu Žida a benátského kupce?
Žádné komentáře:
Okomentovat