Kafka je fenomén, o tom není pochyb a není tedy ani třeba o tomto diskutovat. Je také zcela nepochybně nejen literární legendou, a to bez ohledu na hranice států či jazykové rozdíly. Hawes, autor knihy „Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život“ ale jedním dechem dodává, že je také mýtem, a to naprosto zkresleným a zkreslujícím. Dokonce natolik mystifikujícím, že celé generace vědců i čtenářů kvůli němu nedokážou pochopit skutečný obsah Kafkových děl. O co Hawes toto své kontroverzní tvrzení opírá, lze zjistit právě četbou jeho knihy, kterou poměrně nedávno vydalo v českém překladu nakladatelství Host.
Každý ví, jak Kafka vypadal. A téměř každý si vybaví právě tu jednu určitou fotografii, která byla vyfocena pár měsíců před Kafkovou smrtí a na které Kafka vypadá tak hlubokomyslně a dle Hawese až mysticky. Poukazuje dokonce na skutečnost, že Kafkovým očím byl na obalech knih uměle přidáván právě onen „mystický třpyt“. Na příkladu tohoto obrázku Hawes ilustruje „mýtus o K.“, který se následně bude pokoušet osvětlit a vyvrátit na stranách své knihy. Z jeho vytvoření a podpory nařkne Hawes postupně samotného Kafku, Maxe Broda i „kafkology“. Sám sebe pak pasuje na toho, kdo téměř století přežívající omyly široké veřejnosti silou svých důkazů i argumentace zneškodní. Pro čtenáře s právním vzděláním je však vhodné upozornění, že tak činí poněkud manipulativním způsobem a některé jeho komentáře jsou více než diskutabilní (např. o inkvizičním procesu dosud přetrvávajícím v kontinentální Evropě). Přesto mu nelze upřít čtivý a neotřelý pohled na Kafku jako spisovatele i člověka a když pro nic jiného, tak právě pro něj stojí za to si právě tuto knihu přečíst.
Ale popořadě. Autor této knihy tvrdí, že Kafka, tak jak ho známe ze školy, nemá se skutečným Kafkou skoro nic společného. Mýtus mluví o geniálním Židovi s prorockými viděními holocaustu, spisovateli nevysvětlitelných vizí a podobenství, asketickém skoro-svatém s nechutí k sexu a ostychem k ženám a v neposlední řadě o autorovi, který za života nepublikoval a přikázal zničení celého svého díla po smrti. To celé je ještě umocněno tou již výše zmiňovanou fotografií. Hawes kapitolu po kapitole předkládá čtenáři svoje zjištění a snaží se ho přesvědčit, že všechno, čemu zatím věřil, je jednoduše nesmysl. Těžko říct, kde Hawes bere tu jistotu, že právě jeho pravda je skutečná. Objektivní pravda neexistuje, Hawes však tu svoji takto předkládá. Nedává prostor pro pochyby, ve naléhavě zrychleném tempu přináší stále další informace a konturu za konturou kreslí portrét někoho dosud zcela cizího.
Tím cizincem je mladý pražský německý Žid, člen elity tehdejší společnosti, doktor práv a státní úředník s vysokým platem. Odběratel tehdy veřejně nedostupné četby pro dospělé a častý návštěvník veřejných domů. Vegetarián a majitel válečných dluhopisů Rakouska-Uherska. Člověk, který byl pojmenován po rakouském císaři. Úspěšný spisovatel a držitel literární ceny. To nevypadá na nic z toho, jak byl dosud Kafka vnímán.
Hawes popisuje Kafkův život před válkou jako nějakou maloměstskou idylu. Kafka podle něho žil jako člen bohaté specifické vrstvy německých Židů, který věřil v Rakousko-Uhersko, zažité pořádky, své židovství nijak zvlášť neprožíval a bavil se s českými servírkami a herečkami, místo aby myslel na ženění. S otcem prý rozhodně neměl tak špatný vztah, jak se snažil i on sám okolí namluvit a jak ve jménu psychoanalýzy tvrdily další generace literárních vědců. A to je jen troška z toho množství informací o Kafkově životě, kterými chce Hawes zdůvodnit svoje závěry. Přesto překvapivě tvrdí, že Kafkova osobnost není pro pochopení jeho textů nijak důležitá. Právě naopak, čtenář by podle něj pokud možno neměl o Kafkovi vědět vůbec nic. Příznivci teorie o smrti autora by mu zatleskali, ale mohl by je zmást právě obsah knihy, která vlastně není o ničem jiném než o Kafkově osobnosti, životě atd. Hawes v tom však rozpor nevidí. O Kafkovi není možné nic nevědět a mýtus o K. prý současnému čtenáři znemožňuje pochopení Kafkova díla. Vše totiž potom interpretuje ve světle tohoto mýtu a významně tomu přispívají i překladatelé ovlivnění stejným způsobem, kteří ničí původní břitkost originálních textů.
Hawesova kniha je přinejmenším diskutabilní, přesto některé jeho závěry mají cosi do sebe. Málokde se totiž dozvíte, co má společného Goethe s Proměnou a proč se dříve čtenáři u četby Kafky nahlas smáli.
Žádné komentáře:
Okomentovat