„Vážení, hle moje rozpaky, jak vám říci, kdože jsem. Spisovatelé říkají, že jsem malíř, malíři, že jsem právník, a právníci, že jsem cestovatel, lid obecný, že jsem výstředník. Každý si myslí, že jsem asi lepší v tom druhém oboru, než ve kterém se on sám vyzná.“
Těmito slovy se představoval Adolf Hoffmeister (1902–1973) vždy, když byl o to požádán. Samorostlý bonviván s příznačným mrožím knírem byl mužem mnoha řemesel a zájmů; stihl být právníkem, politikem, cestovatelem, ilustrátorem, karikaturistou, spisovatelem, básníkem, dramatikem, publicistou, překladatelem, sběratelem i organizátorem umění. V každém svém oboru zanechal stopu; na rozdíl od Cimrmana skutečně žil. Většině z těchto náročných činností se přitom věnoval takřka zároveň, nikoli pouze v jedné epoše svého života. Tím ve své osobě vyvrátil předsudek o suchopárnosti právnické duše a současně ztělesnil otázku, do jaké míry je od roztříštěného 20. století individuální úsilí o jakousi ,,vševědu“ ještě možné.
Každý, kdo prošel tradičním českým vzdělávacím systémem, si z hodin literatury – snad kromě jiného – odnesl kopec životopisných faktů, jejichž smysluplné využití – jako já – stále hledá. Seznamování s autorem, jehož jméno se z moře ostatních dostalo na tabuli, vždy začínalo pozitivistickým štemplem jednoho nebo dvou letopočtů v závorce. Abychom když tak věděli, s kýmpak se dotyčný mohl setkat. Osvícenější kantorky občas podotkly, že si to všechno přece nemusíme pamatovat, ale my, co jsme chtěli na vysokou, si nebyli jistí. Sáli jsme informace, které se mohou vyskytnout v testových otázkách. Z memorování životaběhů slavných literátů jsem nezapomněl, kolik z nich mělo co dočinění s právem.
I když pominu zahraniční – veskrze renesanční – osobnosti, kterých se právnické profese zjevně dotkli (Francois Rabelais, William Shakespeare, Johann Wolfgang Goethe, Gustave Flaubert, Honoré Balzac a další), zůstane namátkový seznam pořádně dlouhý: Karel Hynek Mácha, František Ladislav Rieger, Karel Jaromír Erben, Jan Neruda, Svatopluk Čech, Antal Stašek, F. X. Šalda, Viktor Dyk, Bohumil Hrabal, Václav Čtvrtek… Ti všichni byli právníci, tedy přinejmenším v tom smyslu, že v úplnosti absolvovali studium na právnické fakultě (z těch současných doplňme např. prozaičku Irenu Douskovou, esejistu Pavla Kosatíka či autora literatury faktu Miloše Hubáčka; a koneckonců ani plzeňský mág Milan Kindl se netají tím, že napsal román). Neméně početná je i skupina těch, co studium práv započali, ale nedokončili – např. anarchista Fráňa Šrámek, epik Vladislav Vančura, humorista Karel Poláček, básník Vítězslav Nezval či divadelníci Jiří Voskovec a Jan Werich. Mladý jurista Wolker by se s velkou pravděpodobností právníkem rovněž stal. Kapitolou pro sebe je samozřejmě německy píšící Pražan Franz Kafka, jehož dílo je snad nejviditelněji ovlivněno právnicky kazuistickým způsobem myšlení a právnicky přesnou analýzou (mimochodem právníkem byl i Kafkův ,,zachránce“ Max Brod). Jistě vás napadnou mnozí další… Přehlédneme-li byť zběžně tato jména, uvědomíme si, jak povahou i dílem různorodá tato ,,právnická“ společnost je.
(Poznamenejme, že kromě spisovatelů od vystudovaných práv uteklo také nemálo hudebníků. V prvním sledu mě napadají František Škroup, Jiří Šlitr, Ivo Jahelka – z něhož se ovšem svérázný popularizátor práva stal, Janek Ledecký, Vladimír Franz, Jiří Macháček… Rovněž barevný soupis, že ano…)
Bez váhání bych vsadil na to, že z žádného jiného stavu tolik spisovatelů nepochází. Proč se tolik právníků, anebo aspirantů právnických profesí, ze své původní dráhy odklání, nebo ji docela opouští pro slovesné umění, nám přesně nikdo neřekne. Důvody mohou být všeliké a každý má ten svůj: často proto, že svá přání při výběru vzdělání podřídili vůli rodičů (např. Bohumil Hrabal se stal doktorem práv ,,kvůli mamince“); v případě dalších se stalo umění kompenzací poznané kancelářské rutiny, s kterou se v zaměstnání museli setkat (viz pojišťovací úředník Kafka a jeho noční výlety do literárních lesů); u jiných se prostě nedalo vzepřít síle talentu projeveného v jiné oblasti (Nezval, V+W).
Možná to ale souvisí i s čímsi obecnějším: to silné pnutí právníků k umění může být následkem závrati nad nebezpečně zející hlubinou úzké specializace. Carl Djerassi (1923), spisovatel, dramatik a emeritní profesor chemie na Standfordské univerzitě vznáší provokativní otázku, zda ,,je interdisciplinarita (a to nejenom vědecká) bez intelektuální promiskuity ještě vůbec možná“. Při množství, obšírnosti a diferencovanosti jednotlivých právních odvětví, musí odborník chtě nechtě zadržet dech a vnořit se alespoň tak hluboko, aby mu zbytek světa nepláchl. Zároveň kultivovaný a na sobě pracující člověk tuší meze svého oboru a snaží se je prolomit. Vzniká dilema. Vršit poznatky, sprintovat s ostatními a vstřebávat pro jistotu vše, co by se mohlo hodit anebo se svět snažit pochopit v souvislostech a stvořit celek k obrazu svému? Třeba tím, že si navzdory obligátnímu nedostatku času svůj obzor udržíme dostatečně široký a neodpustíme si věci, které bychom si snad odpustiti mohli. Právníci, rozhodněme se – ačkoli přitom hrozí, že před krásnou Justitií dáme přednost některé z okouzlujících Múz…
autor: Marek Lollok, student mgr. stupně oboru Český jazyk a literatura, dříve vystudoval PrF MU v Brně
Žádné komentáře:
Okomentovat