
Buranteatr není velké divadlo, nemá obrovský soubor ani materiální zázemí a dostává jen malé státní dotace, přesto se umístilo v žebříčku nejlepších divadel nominovaných na cenu Alfréda Radoka. A to i navzdory tomu, že dramaturgie upřednostňuje témata s určitým přesahem, nikoliv sloužící pouze pro zábavu. Jak vidno, kvalita divadla se podle výše vynaložených prostředků neměří. V případě Antonína Huvara je potom strohost scény i úspornost obsazení, kde všechny postavy příběhu hrají pouze tři herci, dokonce výhodou. To ale neznamená, že finanční zdroje zde nejsou potřeba, toto představení například vzniklo díky přispění soukromého dárce, ačkoliv to jinak není zcela běžné.
Příběh o skutečném člověku má oproti běžné hře mnoho výhod i úskalí. Obvyklý text, který stvořil někdo jiný mnohdy již před dlouho dobou, má předem pevně dané kontury a měnit ho lze vlastně jen interpretací. Příběh je ale stále tentýž a na novém zpracování může divák nebo divadelní kritik hodnotit už jen zpracování, uchopení tradičním či novátorským způsobem a jejich případný zdar a nezdar. Dramaturg tu pracuje v podstatě jako soudce v kontinentálním právu. Může sice překročit hranice základního výkladu a přizpůsobit ho změnám společnosti, ale nikdy nemůže samotný obsah porušit nebo znásilnit. To v případě textu vzniklého právě pro jednu konkrétní současnou příležitost je tomu naprosto obráceně. Hra vzniká nově, tak jako angloamerický soudce vytváří právo. Jistě, je tu nějaká předchozí zkušenost, ale pokud je to námět dříve nikdy nezpracovaný, v podstatě není co porušit, zkazit či znevážit. Ale byla-li volba tématu i formy zpracování v případě divadla správná, to není možné nikdy předpovědět. Závisí to na nespočtu vnějších i vnitřních faktorů, na hercích, divácích, režisérovi, době i politické situaci…Je na dramaturgovi a produkci určit, co se bude hrát. A pak že právo a divadlo nemají nic společného.
Zábava táhne a čím odlehčenější, tím lepší. A v Buranteatru si riskli uvést hru o životě katolického duchovního za obou totalitních režimů. Česko je prý zemí bezvěrců a historických nedovzdělanců, soudě podle zpráv v médiích. V tom druhém případě jsou často kritizovány právě zdánlivě nevysvětlitelné mezery žáků a studentů ve znalostech dějin 20. století. Není potom divu, že Antonín Huvar budí v hledišti rozporuplné reakce. Jaké konkrétně, to zaleží na zkušenosti diváka. Nabízí se otázka, kdo vůbec je cílovou skupinou diváku této hry. V první řadě ti, kdo znali její předobraz osobně, kdo znají Huvarovu práci nebo alespoň jeho jméno. Potom ti, kdo by měli znát příběh jeho a jeho doby a neznají ani jedno, třeba mnozí středoškolští studenti. A nakonec všichni, které zajímají silné příběhy, na které by se nemělo zapomínat. Mrazit bude ale všechny bez rozdílu. Protože i když si můžeme o náboženství a církvích myslet cokoliv, ať jsme jakéhokoliv politického smýšlení, historická paměť by se měla obnovovat, protože nám může mnoho říct o současnosti.
Inscenace vytvořená na popud režiséra, který si to téma sám vybral i zpracoval, podložená náročným bádáním jeho i herců, hodinami sezení s pamětníky a psychicky i fyzicky náročným zkoušením, v sobě nic z toho nezapře. Možná není v některých ohledech dokonalá, přesto dokáže hluboce zapůsobit svojí blízkostí, v případě Stadecu, kde se hraje, blízkostí doslovnou. Na autentičnosti mu navíc dodává použití nahrávek slov skutečného Antonína Huvara, které z minulosti zasahují podobně jako třeba použití dokumentárního filmu při dokazování v soudním procesu. Smysl divadla je odjakživa předmětem diskusí. Uznáme-li za něj utváření a změny společenské reality, toto představení svoji roli plní. Třeba se jméno Antonína Huvara díky němu stane, když ne všeobecně známým, tak alespoň už ne jen téměř neznámým pojmem.
Zdroj: rozhovor s Pavlem Novákem, jedním z herců hry Antonín Huvar, ze dne 13. 7. 2011http://www.buranteatr.cz/repertoar/hrajeme/huvar/
Žádné komentáře:
Okomentovat