Přestože je hnutí, směr, či „co to vlastně je?“ Právo a literatura poměrně rozšířený a setkáme se s ním dnes již poměrně často, stále není jasné, co se za ním skutečně skrývá. V roce 1988 jen z nevýznamnějších zastánců spojování práva a krásné literatury James Boyd White publikoval článek Law and Literature: „No Manifesto“. V něm se zamýšlí nad tím, k čemu vlastně právníkům může literatura sloužit. A rozhodně v něm stanoví, že nechce vydávat žádný „manifest“ hnutí. Vždyť přímo v něm si White pohrává s otázkou, zda se jedná o něco více než jen akademické hnutí, které nemá co říci mimo prostory univerzit.
Ano, není pochyb o tom, že je moderní a praktické propojovat humanitní vědy. Podle Whitea jsou i zde určité limity – každá humanitní věda je jiná, má jiné metody (kromě několika společných) a zejména se tváří dost opovržlivě na další humanitní vědy. Navíc, často je pro přesun znalostí z jedné oblasti do druhé použít překlad – právník nerozumí často tomu, co říká sociolog, nebo snad literární vědec či lingvista. Právníkům rozumí málokdo. A v překladu může dojít ke ztrátě významu – k onomu populárnímu „Ztraceno v překladu“. Na co tedy použít literaturu v právu?
Používat literaturu v právu je ošidné v porovnání se sociálními vědami nenabízí žádné jasné „nálezy“ nebo „metody“, které by šly přímo v právu aplikovat. Dokonce ani způsob výkladu, který se používá v literatuře, nelze beze všeho využít v právu. Literatura je především umění, což je přeci jen oblast vzdálená racionální sféře práva. A bohužel, zatím je velmi obtížné odtrhnout racionální mýtus od práva, přičemž vůle, na které je založeno, není racionální. Vůle je dost nijaká. Co je však pro literaturu typické a co může právu nabídnout, je, že může právníky naučit porozumět, naslouchat či vůbec myslet. A to není málo!
V této souvislosti White uvádí: „Literatura je umění, a její forma je neoddělitelná od jejího významu. To, co nás učí, se skutečně týká světa, ale týká se to také nás – naší mysli a našeho jazyka – a nelze to přeložit do pouček morální a sociální pravdy.“ (White 1988, 741) Literatura nás může naučit porozumět světu a nám samotným, spíše než že by se pokoušela ještě více zatemnit smysl a způsob používání práva nějakými vědeckými poučkami a metodami. Literatura kultivuje právo a kultivuje právníky.
A v čem literatura kultivuje? Z literatury můžeme čerpat jazyk a způsoby jeho používání. Literatura může tříbit náš pohled na svět, jakož i zvyšovat vnímavost vůči nám a našemu okolí. Rozpoznat podstatné detaily od nepodstatných, orientovat se v textu, a zejména naučit se přesvědčivému způsobu vyjadřování. Literatura nám podle Whitea nenabízí informace, ale zkušenost jazyka.(White 1988, 750)
Seznámíme-li se blíže s literaturou, budeme schopni lépe porozumět textu – nejen literárnímu nebo právnímu. Ovšem nezapomeňme, že tato schopnost vzrůstá s jakýmkoli poznáním, nejen poznáním literatury. Literaturou kultivujeme své psaní, tedy samotnou tvorbu právních textů, ale také čtení a náš cit pro správnost a spravedlnost. Nacházíme v ní základ pro formování právní imaginace.
A k tomuto účelu bychom také chtěli otevřít tento blog. Upozornit na význam, který literatura, a obecně umění v právu může mít. Ale také upozornit na díla, která jsou zajímavá z právního pohledu: zobrazují právo, spravedlnost, nebo jen nějaký proces. Dotýkají se interpretace, pravdy. Anebo je s nimi spojený zajímavý právní příběh.
Použitá literatura:
White, J.B. Law and Literature: „No Manifesto“. Mercer Law Review, č. 3, 1988, str. 739-752.
Používat literaturu v právu je ošidné v porovnání se sociálními vědami nenabízí žádné jasné „nálezy“ nebo „metody“, které by šly přímo v právu aplikovat. Dokonce ani způsob výkladu, který se používá v literatuře, nelze beze všeho využít v právu. Literatura je především umění, což je přeci jen oblast vzdálená racionální sféře práva. A bohužel, zatím je velmi obtížné odtrhnout racionální mýtus od práva, přičemž vůle, na které je založeno, není racionální. Vůle je dost nijaká. Co je však pro literaturu typické a co může právu nabídnout, je, že může právníky naučit porozumět, naslouchat či vůbec myslet. A to není málo!
V této souvislosti White uvádí: „Literatura je umění, a její forma je neoddělitelná od jejího významu. To, co nás učí, se skutečně týká světa, ale týká se to také nás – naší mysli a našeho jazyka – a nelze to přeložit do pouček morální a sociální pravdy.“ (White 1988, 741) Literatura nás může naučit porozumět světu a nám samotným, spíše než že by se pokoušela ještě více zatemnit smysl a způsob používání práva nějakými vědeckými poučkami a metodami. Literatura kultivuje právo a kultivuje právníky.
A v čem literatura kultivuje? Z literatury můžeme čerpat jazyk a způsoby jeho používání. Literatura může tříbit náš pohled na svět, jakož i zvyšovat vnímavost vůči nám a našemu okolí. Rozpoznat podstatné detaily od nepodstatných, orientovat se v textu, a zejména naučit se přesvědčivému způsobu vyjadřování. Literatura nám podle Whitea nenabízí informace, ale zkušenost jazyka.(White 1988, 750)
Seznámíme-li se blíže s literaturou, budeme schopni lépe porozumět textu – nejen literárnímu nebo právnímu. Ovšem nezapomeňme, že tato schopnost vzrůstá s jakýmkoli poznáním, nejen poznáním literatury. Literaturou kultivujeme své psaní, tedy samotnou tvorbu právních textů, ale také čtení a náš cit pro správnost a spravedlnost. Nacházíme v ní základ pro formování právní imaginace.
A k tomuto účelu bychom také chtěli otevřít tento blog. Upozornit na význam, který literatura, a obecně umění v právu může mít. Ale také upozornit na díla, která jsou zajímavá z právního pohledu: zobrazují právo, spravedlnost, nebo jen nějaký proces. Dotýkají se interpretace, pravdy. Anebo je s nimi spojený zajímavý právní příběh.
Použitá literatura:
White, J.B. Law and Literature: „No Manifesto“. Mercer Law Review, č. 3, 1988, str. 739-752.
Žádné komentáře:
Okomentovat