Samotný název toho moc neprozradí. Ale hned první asociace, která Vás napadne při vyslovení jména „Chicago“, bude nejspíš správná. Chicago je totiž v představách většiny lidí i dnes doupětem nejrůznějších odnoží mafie a zločinu ve všech jeho formách. Bingo. Muzikál Chicago své pověsti dělá čest. Kdo viděl u diváků i u kritiky úspěšný film režiséra Roba Marshalla, má naprostou jistotu, že ví, co ho čeká. To by mohla být trochu nuda a faktem je, že něco takového se nedá úplně vyloučit, jelikož brněnské zpracování téměř nic nového nepřináší. Avšak lze se přimluvit za to, že tančící vražedkyně a jejich nahý advokát pějící o lásce coby své jediné motivaci stojí za vidění na živo, a proto to nuda není.
V podání této hry je právo divadlem, tudíž jeho převedením na scénu vzniká jakési divadlo na druhou. Přirovnání k zásadní scéně v Hamletovi pokulhává, ale proč ne: zveličování se zdá hlavní myšlenkou celé inscenace. Hraje se tu divadlo o právu, kde právo je pouhým divadlem a ničím jiným. Otázkou pak je, jak hodnotit závěr. Perspektivou pochybné logiky celé inscenace je divákům na speciálně naleštěném stříbrném podnose naservírován happyend, který si v ničem nezadá s největšími klišé romantických komedií. Viděno perspektivou práva už to ale tak snadné, jak to vidí scénárista hry, přece jen není.
Trestní právo má být ultimou ratio celého právního řádu. Jeho procesní normy pak, právě s ohledem na možné dopady na jedince, důsledně chrání jeho zájmy pro případ neviny. Presumpce neviny je navíc zaklínadlo, které i v dnešních médiích zaznívá častěji, než by bylo zdrávo. A v takovou chvíli má premiéru hra, která to všechno s pedantskou důsledností staví na hlavu. Hrdinkami jsou vražedkyně, z nichž každá připravila o život někoho ze svých blízkých. Taková vražda je optikou Dostojevského nejhorší zločin, a ačkoliv on výslovně zmiňuje otcovraždu, zločiny vězenkyň si s ní téměř nezadají. Téměř všechny hrdinky, navzdory naprosto laxním a věcným doznáním k činu, však shodně tvrdí tak jako nejstarší bratr Karamazov: „Na jeho smrti vinu nemám“. Zásadní rozdíl je však v tom, že ačkoliv by Dimitrije k vraždě vedly podobné pohnutky jako právě tuto šestici žen, on svůj zločin skutečně nespáchal. To naše krásné „hrdinky“ o tom zpívají dokonce textem asi nejsilnější píseň celého muzikálu, a to Cell block tango. Refrén, překladem prakticky doslovně odpovídající anglickému originálu, většinou úspěšně vnutí divákovi, že kdyby byl ve stejné situaci jako ony, nejednal by jinak.
Zde se dostáváme pro změnu k jednomu z hlavních dilemat souzení, a totiž kdo vlastně může být soudcem. Shakespeare už několik set let ve svých hrách opakuje, že to musí být člověk s čistým svědomím, který se nikdy nepošpinil činy, které by měl soudit. Už výše zmiňovaný Dostojevský na podobném myšlenkovém základě došel v Bratrech Karamazových k závěru, že nemůže soudit nikdo, poněvadž všichni jsme vinni vším a měli bychom si spíše odpouštět. Kdyby viděli oba literáti současnou společnost, zjistili by, že nereálné jsou obě tyto možnosti. A ani v muzikálovém Chicagu, kde de facto soudí poroty, to není jinak.
Jenže s žádnou z těchto právních a morálních zapeklitostí si postavy Chicaga hlavu nelámou. Zločin je skandál, lidé milují skandály a zločiny soudí v Chicagu lidé v porotě. Logickým závěrům této rovnice se potom už nedá vyhnout. Na začátku sice Roxie přímo před našima očima zastřelí svého zrádného milence, ale to její „hrdinský“ potenciál nijak neumenší, spíš naopak. Advokát Billy Flynn vymyslí naprosto vybájenou historii o skutkových okolnostech, tu hodí tisku, ten zase vytvoří pseudorealitu, kterou veřejnost tak zbožňuje…A soukolí, z něhož na konci Roxie i její rivalka Velma Kelly, pro změnu dokonce dvojnásobná vražedkyně, vyjdou zásluhou svých hereckých schopností, vysoko zaplacené režii advokáta a skandály milující porotě s čistým štítem, nelze nijak zastavit. Nikdo ho ani zastavovat nechce. Napravené hříšnice přece lahodí každému pošramocenému svědomí, a proto je zločin tak dobrá reklama.
To všechno už bylo ve filmu. Městské divadlo Brno si pro větší pikantnost přidalo jen pár naznačených souloží přímo na jevišti a herečky naopak svléklo do spodního prádla. Na podstatě hry to však nic nezměnilo. Což ale není úplně na škodu, protože hra samotná pro pobavení i zamyšlení nad právem bohatě stačí sama už svým námětem a textem.
Žádné komentáře:
Okomentovat