Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život

Kafka je fenomén, o tom není pochyb a není tedy ani třeba o tomto diskutovat. Je také zcela nepochybně nejen literární legendou, a to bez ohledu na hranice států či jazykové rozdíly. Hawes, autor knihy „Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život“ ale jedním dechem dodává, že je také mýtem, a to naprosto zkresleným a zkreslujícím. Dokonce natolik mystifikujícím, že celé generace vědců i čtenářů kvůli němu nedokážou pochopit skutečný obsah Kafkových děl. O co Hawes toto své kontroverzní tvrzení opírá, lze zjistit právě četbou jeho knihy, kterou poměrně nedávno vydalo v českém překladu nakladatelství Host.

Každý ví, jak Kafka vypadal. A téměř každý si vybaví právě tu jednu určitou fotografii, která byla vyfocena pár měsíců před Kafkovou smrtí a na které Kafka vypadá tak hlubokomyslně a dle Hawese až mysticky. Poukazuje dokonce na skutečnost, že Kafkovým očím byl na obalech knih uměle přidáván právě onen „mystický třpyt“. Na příkladu tohoto obrázku Hawes ilustruje „mýtus o K.“, který se následně bude pokoušet osvětlit a vyvrátit na stranách své knihy. Z jeho vytvoření a podpory nařkne Hawes postupně samotného Kafku, Maxe Broda i „kafkology“. Sám sebe pak pasuje na toho, kdo téměř století přežívající omyly široké veřejnosti silou svých důkazů i argumentace zneškodní. Pro čtenáře s právním vzděláním je však vhodné upozornění, že tak činí poněkud manipulativním způsobem a některé jeho komentáře jsou více než diskutabilní (např. o inkvizičním procesu dosud přetrvávajícím v kontinentální Evropě). Přesto mu nelze upřít čtivý a neotřelý pohled na Kafku jako spisovatele i člověka a když pro nic jiného, tak právě pro něj stojí za to si právě tuto knihu přečíst.

Ale popořadě. Autor této knihy tvrdí, že Kafka, tak jak ho známe ze školy, nemá se skutečným Kafkou skoro nic společného. Mýtus mluví o geniálním Židovi s prorockými viděními holocaustu, spisovateli nevysvětlitelných vizí a podobenství, asketickém skoro-svatém s nechutí k sexu a ostychem k ženám a v neposlední řadě o autorovi, který za života nepublikoval a přikázal zničení celého svého díla po smrti. To celé je ještě umocněno tou již výše zmiňovanou fotografií. Hawes kapitolu po kapitole předkládá čtenáři svoje zjištění a snaží se ho přesvědčit, že všechno, čemu zatím věřil, je jednoduše nesmysl. Těžko říct, kde Hawes bere tu jistotu, že právě jeho pravda je skutečná. Objektivní pravda neexistuje, Hawes však tu svoji takto předkládá. Nedává prostor pro pochyby, ve naléhavě zrychleném tempu přináší stále další informace a konturu za konturou kreslí portrét někoho dosud zcela cizího.

Tím cizincem je mladý pražský německý Žid, člen elity tehdejší společnosti, doktor práv a státní úředník s vysokým platem. Odběratel tehdy veřejně nedostupné četby pro dospělé a častý návštěvník veřejných domů. Vegetarián a majitel válečných dluhopisů Rakouska-Uherska. Člověk, který byl pojmenován po rakouském císaři. Úspěšný spisovatel a držitel literární ceny. To nevypadá na nic z toho, jak byl dosud Kafka vnímán.

Hawes popisuje Kafkův život před válkou jako nějakou maloměstskou idylu. Kafka podle něho žil jako člen bohaté specifické vrstvy německých Židů, který věřil v Rakousko-Uhersko, zažité pořádky, své židovství nijak zvlášť neprožíval a bavil se s českými servírkami a herečkami, místo aby myslel na ženění. S otcem prý rozhodně neměl tak špatný vztah, jak se snažil i on sám okolí namluvit a jak ve jménu psychoanalýzy tvrdily další generace literárních vědců. A to je jen troška z toho množství informací o Kafkově životě, kterými chce Hawes zdůvodnit svoje závěry. Přesto překvapivě tvrdí, že Kafkova osobnost není pro pochopení jeho textů nijak důležitá. Právě naopak, čtenář by podle něj pokud možno neměl o Kafkovi vědět vůbec nic. Příznivci teorie o smrti autora by mu zatleskali, ale mohl by je zmást právě obsah knihy, která vlastně není o ničem jiném než o Kafkově osobnosti, životě atd. Hawes v tom však rozpor nevidí. O Kafkovi není možné nic nevědět a mýtus o K. prý současnému čtenáři znemožňuje pochopení Kafkova díla. Vše totiž potom interpretuje ve světle tohoto mýtu a významně tomu přispívají i překladatelé ovlivnění stejným způsobem, kteří ničí původní břitkost originálních textů.

Hawesova kniha je přinejmenším diskutabilní, přesto některé jeho závěry mají cosi do sebe. Málokde se totiž dozvíte, co má společného Goethe s Proměnou a proč se dříve čtenáři u četby Kafky nahlas smáli.

Aktualita: DEN PŘÍBĚHŮ BEZPRÁVÍ V BRNĚ se koná dne 27.6. od 18:30 v Kavárně Trojka

DEN PŘÍBĚHŮ BEZPRÁVÍ V BRNĚ se koná dne 27.6. od 18:30 v Kavárně Trojka v Brně. Hostem bude Jan Šimsa (1929), někdejší mluvčí Charty 77. Toto datum je výročím popravy Milady Horákové, a proto i Dnem památky obětí komunistického režimu. Příběh Milady Horákové je netradičně zpracován i jako divadelní představení Zítra se bude..., které se hraje v Národním divadle a jehož filmový záznam natočil Jan Hřebejk. I tyto jsou připomenutím toho, co všechno lze skrýt pod roušku práva a spravedlnosti. Víc snad není třeba dodávat.

Aktualita 22. 6. 2011: Mezinárodní festival Divadlo evropských regionů

Od 21. do 30. 6. 2011 se koná v Hradci Králové XVII. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO EVROPSKÝCH REGIONŮ. A pro právníka tu může být zajímavá např. Korespondence V+W, protože oba tito pánové měli právní vzdělání, nebo třeba Maestro a Markétka, hledající řád a spravedlnost. Dokonce i detektivní příběh se v programu najde: Klub vousatých žen je Drábkovou variací na Sherlocka Holmese. Tak proč nevyužít příležitosti doplnit si přehled v současném divadelním dění a současně zažít specifickou atmosféru divadelního festivalu.

Politika jako divadlo

Zdá se, že současná politická situace má s divadlem společného víc, než by bylo zdrávo. Není tak divu, že je i námětem divadelních her. Tou první byla inscenace Blonďatá bestie A-Studia Rubín a již 30. června má premiéru hra o bývalém řediteli Sazky Aleši Hušákovi.
Pro velký zájem diváků vyjde Blonďatá bestie 28. června na DVD. Nejspíš nebude na škodu se podívat, jak umělci zpracovali příběh jednoho z našich současných zákonodárců, obzvlášť když jako obsah hry byly použity texty autentických nahrávek, které před nedávnem zamíchaly i politickými preferencemi voličů.

Zdroj: http://kultura.idnes.cz/blondata-bestie-vychazi-na-dvd-a-do-divadla-miri-nova-hra-o-sazce-pvq-/divadlo.aspx?c=A110620_182019_divadlo_tt

Proč se nám z právníků stávají spisovatelé…

„Vážení, hle moje rozpaky, jak vám říci, kdože jsem. Spisovatelé říkají, že jsem malíř, malíři, že jsem právník, a právníci, že jsem cestovatel, lid obecný, že jsem výstředník. Každý si myslí, že jsem asi lepší v tom druhém oboru, než ve kterém se on sám vyzná.“

Těmito slovy se představoval Adolf Hoffmeister (1902–1973) vždy, když byl o to požádán. Samorostlý bonviván s příznačným mrožím knírem byl mužem mnoha řemesel a zájmů; stihl být právníkem, politikem, cestovatelem, ilustrátorem, karikaturistou, spisovatelem, básníkem, dramatikem, publicistou, překladatelem, sběratelem i organizátorem umění. V každém svém oboru zanechal stopu; na rozdíl od Cimrmana skutečně žil. Většině z těchto náročných činností se přitom věnoval takřka zároveň, nikoli pouze v jedné epoše svého života. Tím ve své osobě vyvrátil předsudek o suchopárnosti právnické duše a současně ztělesnil otázku, do jaké míry je od roztříštěného 20. století individuální úsilí o jakousi ,,vševědu“ ještě možné.

Každý, kdo prošel tradičním českým vzdělávacím systémem, si z hodin literatury – snad kromě jiného – odnesl kopec životopisných faktů, jejichž smysluplné využití – jako já – stále hledá. Seznamování s autorem, jehož jméno se z moře ostatních dostalo na tabuli, vždy začínalo pozitivistickým štemplem jednoho nebo dvou letopočtů v závorce. Abychom když tak věděli, s kýmpak se dotyčný mohl setkat. Osvícenější kantorky občas podotkly, že si to všechno přece nemusíme pamatovat, ale my, co jsme chtěli na vysokou, si nebyli jistí. Sáli jsme informace, které se mohou vyskytnout v testových otázkách. Z memorování životaběhů slavných literátů jsem nezapomněl, kolik z nich mělo co dočinění s právem.

I když pominu zahraniční – veskrze renesanční – osobnosti, kterých se právnické profese zjevně dotkli (Francois Rabelais, William Shakespeare, Johann Wolfgang Goethe, Gustave Flaubert, Honoré Balzac a další), zůstane namátkový seznam pořádně dlouhý: Karel Hynek Mácha, František Ladislav Rieger, Karel Jaromír Erben, Jan Neruda, Svatopluk Čech, Antal Stašek, F. X. Šalda, Viktor Dyk, Bohumil Hrabal, Václav Čtvrtek… Ti všichni byli právníci, tedy přinejmenším v tom smyslu, že v úplnosti absolvovali studium na právnické fakultě (z těch současných doplňme např. prozaičku Irenu Douskovou, esejistu Pavla Kosatíka či autora literatury faktu Miloše Hubáčka; a koneckonců ani plzeňský mág Milan Kindl se netají tím, že napsal román). Neméně početná je i skupina těch, co studium práv započali, ale nedokončili – např. anarchista Fráňa Šrámek, epik Vladislav Vančura, humorista Karel Poláček, básník Vítězslav Nezval či divadelníci Jiří Voskovec a Jan Werich. Mladý jurista Wolker by se s velkou pravděpodobností právníkem rovněž stal. Kapitolou pro sebe je samozřejmě německy píšící Pražan Franz Kafka, jehož dílo je snad nejviditelněji ovlivněno právnicky kazuistickým způsobem myšlení a právnicky přesnou analýzou (mimochodem právníkem byl i Kafkův ,,zachránce“ Max Brod). Jistě vás napadnou mnozí další… Přehlédneme-li byť zběžně tato jména, uvědomíme si, jak povahou i dílem různorodá tato ,,právnická“ společnost je.

(Poznamenejme, že kromě spisovatelů od vystudovaných práv uteklo také nemálo hudebníků. V prvním sledu mě napadají František Škroup, Jiří Šlitr, Ivo Jahelka – z něhož se ovšem svérázný popularizátor práva stal, Janek Ledecký, Vladimír Franz, Jiří Macháček… Rovněž barevný soupis, že ano…)

Bez váhání bych vsadil na to, že z žádného jiného stavu tolik spisovatelů nepochází. Proč se tolik právníků, anebo aspirantů právnických profesí, ze své původní dráhy odklání, nebo ji docela opouští pro slovesné umění, nám přesně nikdo neřekne. Důvody mohou být všeliké a každý má ten svůj: často proto, že svá přání při výběru vzdělání podřídili vůli rodičů (např. Bohumil Hrabal se stal doktorem práv ,,kvůli mamince“); v případě dalších se stalo umění kompenzací poznané kancelářské rutiny, s kterou se v zaměstnání museli setkat (viz pojišťovací úředník Kafka a jeho noční výlety do literárních lesů); u jiných se prostě nedalo vzepřít síle talentu projeveného v jiné oblasti (Nezval, V+W).

Možná to ale souvisí i s čímsi obecnějším: to silné pnutí právníků k umění může být následkem závrati nad nebezpečně zející hlubinou úzké specializace. Carl Djerassi (1923), spisovatel, dramatik a emeritní profesor chemie na Standfordské univerzitě vznáší provokativní otázku, zda ,,je interdisciplinarita (a to nejenom vědecká) bez intelektuální promiskuity ještě vůbec možná“. Při množství, obšírnosti a diferencovanosti jednotlivých právních odvětví, musí odborník chtě nechtě zadržet dech a vnořit se alespoň tak hluboko, aby mu zbytek světa nepláchl. Zároveň kultivovaný a na sobě pracující člověk tuší meze svého oboru a snaží se je prolomit. Vzniká dilema. Vršit poznatky, sprintovat s ostatními a vstřebávat pro jistotu vše, co by se mohlo hodit anebo se svět snažit pochopit v souvislostech a stvořit celek k obrazu svému? Třeba tím, že si navzdory obligátnímu nedostatku času svůj obzor udržíme dostatečně široký a neodpustíme si věci, které bychom si snad odpustiti mohli. Právníci, rozhodněme se – ačkoli přitom hrozí, že před krásnou Justitií dáme přednost některé z okouzlujících Múz…

autor: Marek Lollok, student mgr. stupně oboru Český jazyk a literatura, dříve vystudoval PrF MU v Brně

Právo v divadle, divadlo v právu: muzikál Chicago v Městském divadle v Brně

Samotný název toho moc neprozradí. Ale hned první asociace, která Vás napadne při vyslovení jména „Chicago“, bude nejspíš správná. Chicago je totiž v představách většiny lidí i dnes doupětem nejrůznějších odnoží mafie a zločinu ve všech jeho formách. Bingo. Muzikál Chicago své pověsti dělá čest. Kdo viděl u diváků i u kritiky úspěšný film režiséra Roba Marshalla, má naprostou jistotu, že ví, co ho čeká. To by mohla být trochu nuda a faktem je, že něco takového se nedá úplně vyloučit, jelikož brněnské zpracování téměř nic nového nepřináší. Avšak lze se přimluvit za to, že tančící vražedkyně a jejich nahý advokát pějící o lásce coby své jediné motivaci stojí za vidění na živo, a proto to nuda není.

V podání této hry je právo divadlem, tudíž jeho převedením na scénu vzniká jakési divadlo na druhou. Přirovnání k zásadní scéně v Hamletovi pokulhává, ale proč ne: zveličování se zdá hlavní myšlenkou celé inscenace. Hraje se tu divadlo o právu, kde právo je pouhým divadlem a ničím jiným. Otázkou pak je, jak hodnotit závěr. Perspektivou pochybné logiky celé inscenace je divákům na speciálně naleštěném stříbrném podnose naservírován happyend, který si v ničem nezadá s největšími klišé romantických komedií. Viděno perspektivou práva už to ale tak snadné, jak to vidí scénárista hry, přece jen není.

Trestní právo má být ultimou ratio celého právního řádu. Jeho procesní normy pak, právě s ohledem na možné dopady na jedince, důsledně chrání jeho zájmy pro případ neviny. Presumpce neviny je navíc zaklínadlo, které i v dnešních médiích zaznívá častěji, než by bylo zdrávo. A v takovou chvíli má premiéru hra, která to všechno s pedantskou důsledností staví na hlavu. Hrdinkami jsou vražedkyně, z nichž každá připravila o život někoho ze svých blízkých. Taková vražda je optikou Dostojevského nejhorší zločin, a ačkoliv on výslovně zmiňuje otcovraždu, zločiny vězenkyň si s ní téměř nezadají. Téměř všechny hrdinky, navzdory naprosto laxním a věcným doznáním k činu, však shodně tvrdí tak jako nejstarší bratr Karamazov: „Na jeho smrti vinu nemám“. Zásadní rozdíl je však v tom, že ačkoliv by Dimitrije k vraždě vedly podobné pohnutky jako právě tuto šestici žen, on svůj zločin skutečně nespáchal. To naše krásné „hrdinky“ o tom zpívají dokonce textem asi nejsilnější píseň celého muzikálu, a to Cell block tango. Refrén, překladem prakticky doslovně odpovídající anglickému originálu, většinou úspěšně vnutí divákovi, že kdyby byl ve stejné situaci jako ony, nejednal by jinak.

Zde se dostáváme pro změnu k jednomu z hlavních dilemat souzení, a totiž kdo vlastně může být soudcem. Shakespeare už několik set let ve svých hrách opakuje, že to musí být člověk s čistým svědomím, který se nikdy nepošpinil činy, které by měl soudit. Už výše zmiňovaný Dostojevský na podobném myšlenkovém základě došel v Bratrech Karamazových k závěru, že nemůže soudit nikdo, poněvadž všichni jsme vinni vším a měli bychom si spíše odpouštět. Kdyby viděli oba literáti současnou společnost, zjistili by, že nereálné jsou obě tyto možnosti. A ani v muzikálovém Chicagu, kde de facto soudí poroty, to není jinak.

Jenže s žádnou z těchto právních a morálních zapeklitostí si postavy Chicaga hlavu nelámou. Zločin je skandál, lidé milují skandály a zločiny soudí v Chicagu lidé v porotě. Logickým závěrům této rovnice se potom už nedá vyhnout. Na začátku sice Roxie přímo před našima očima zastřelí svého zrádného milence, ale to její „hrdinský“ potenciál nijak neumenší, spíš naopak. Advokát Billy Flynn vymyslí naprosto vybájenou historii o skutkových okolnostech, tu hodí tisku, ten zase vytvoří pseudorealitu, kterou veřejnost tak zbožňuje…A soukolí, z něhož na konci Roxie i její rivalka Velma Kelly, pro změnu dokonce dvojnásobná vražedkyně, vyjdou zásluhou svých hereckých schopností, vysoko zaplacené režii advokáta a skandály milující porotě s čistým štítem, nelze nijak zastavit. Nikdo ho ani zastavovat nechce. Napravené hříšnice přece lahodí každému pošramocenému svědomí, a proto je zločin tak dobrá reklama.

To všechno už bylo ve filmu. Městské divadlo Brno si pro větší pikantnost přidalo jen pár naznačených souloží přímo na jevišti a herečky naopak svléklo do spodního prádla. Na podstatě hry to však nic nezměnilo. Což ale není úplně na škodu, protože hra samotná pro pobavení i zamyšlení nad právem bohatě stačí sama už svým námětem a textem.

Nových 12 rozhněvaných mužů

O významu hry 12 rozhněvaných mužů pro chápání práva se není třeba dále rozepisovat. Od natočení kultovního filmu však už uplynulo několik desítek let. Ačkoliv mu to na kvalitě nic neubralo a svědčí pro něj i herecká účast Jiřího Voskovce, mimochodem vystudovaného právníka, není úplně od věci nová verze, tentokrát poslechová. Tu natočila v nahrávacím studiu ADK-Prague dvanáctka českých herců a vyjde na začátku května. Alespoň pro srovnání s tou původní bude určitě stát za poslechnutí.

Zdroj:http://kultura.idnes.cz/elitni-sestava-ceskych-hercu-natocila-dvanact-rozhnevanych-muzu-phs-/literatura.aspx?c=A110222_125328_literatura_ob

Co vznikne, když se zkříží Čapek s Kafkou

Karel Čapek i Franz Kafka jsou autoři, kteří měli a stále mají mnoho co říct k tématům, která jsou vlastní i Právu a umění. Co ale může vzniknout, když se Čapkova symbolistická divadelní hra Ze života hmyzu propojí s Kafkovou Proměnou? Na takový husarský kousek si troufne málokdo. Přesto si režisér Jan Švankmajer pro svůj další film vybral právě tento námět. Přípravy nového projektu s názvem Hmyz jsou úplně v začátcích, scénář se teprve připravuje a hotový půjde do distribuce v roce 2015. Nezbývá tak než si počkat na výsledek.

Zdroj: http://kultura.idnes.cz/svankmajer-chysta-film-hmyz-za-40-milionu-inspiraci-mu-je-capek-p6z-/filmvideo.aspx?c=A110425_172541_filmvideo_jaz

Shakespeare a Kupec benátský

Na otázku, co je na hře Kupec benátský nejzajímavější, se bez dlouhého přemýšlení hledá odpověď těžko. A i po důkladném zvážení přijde málokdo s jednoznačným a kvalitně odůvodněným řešením. Shakespeare byl už ve své době proslulým autorem. A ačkoliv tehdy institut autorství v dnešním pojetí ještě neexistoval, není třeba se zdlouhavě zabývat tím, jak velkou část a jestli vůbec něco z jemu připisovaného díla napsal či nenapsal. Není to totiž podstatné, jelikož dílo samo o sobě dává námětů k úvahám víc než dostatek. Snad za všemi pochybnostmi o tom, zda Shakespeare-autor všech těch her a sonetů - byl skutečně ten člověk ze známé podobizny, stojí nejspíš povrchní záliba moderního člověka ve skandálech, záhadách a tzv. celebritách. Jenže Shakespearovo dílo je všechno možné, avšak nikdy povrchní.

Shakespeare psal pro právně vzdělané publikum. Pravděpodobně i sám nějaký čas vykonával právní praxi. A doba, ve které žil, neumožňovala nemít na právo názor. Byla totiž obdobím náboženských konfliktů a na rozhraní středověku a novověku, kde se tehdejší Anglie nacházela, bylo náboženství s právem neoddělitelně propojeno. Jindřich VIII. Tudor separoval anglikánskou církev od Říma a nutil své poddané, aby se této změně přizpůsobili. Nechal je proto skládat tzv. Oath of Supremacy, přísahu o podřízení se nové církvi, když neuposlechnutí stálo hlavu i Thomase Moora. Ani po Jindřichově smrti nenastal klid, nepokoje pokračovaly za vlády jeho syna, dcery Marie i za Alžběty. Velezrada vůbec byla tehdy vysoce módním verdiktem. Popraveni byli i Shakespearův strýc a bratranec, on sám těsně unikl trestu pro údajné spojení se spiknutím Guye Fawkese. V takové situaci vlastně není divu, že když si rozlišil právo lidské a boží, dával přednost vyšší spravedlnosti.

Otázky práva a spravedlnosti jsou obsaženy téměř ve všech jeho dílech, někdy naprosto otevřeně, jako ve hře Veta za vetu, jinde méně, jako třeba ve Večeru tříkrálovém. Kupec benátský patří bezesporu do první skupiny a jako takový zajímá právníky už od svého vzniku. Důvodem je především scéna soudu v závěru hry, kdy je řešen spor mezi Židem Shylockem a benátským kupcem Antoniem, po kterém je hra pojmenována. Navzdory tomu jménu se však nejsilnější postavou jeví právě Shylock. V příběhu se sice objeví jen v pěti scénách, ale mistrovstvím autora či v důsledku samotné dějové linie je to právě on, koho čtenář či divák vnímá nejvíce. Protože tu jde o jeho spor, jeho právo i jeho bezpráví. A právě posouzení toho, jestli autorovo konečné rozřešení celého příběhu bylo po právu nebo nikoliv, je nejen pro právníky tolik vzrušující, že se příběh odehrává vždy znovu a znovu.

Je ale třeba si zároveň uvědomit, kdy a za jakých okolností Kupec benátský vznikl a co se za dobu jeho existence událo. Původně byl inscenován jako komedie. Příběh má přece dvě linie: tu první o Bassaniovi, který chce získat bohatou nevěstu a kterému Antonio na dvoření opatří peníze půjčkou u Shylocka, druhou potom o následcích nesplacení tohoto závazku. A při námluvách, kde jde o lásku a v druhé řadě, je zábavných situací k pohledání. Část o Shylockovi je navíc napsaná na základě společenského klišé, protože Židé v Shakespearově době už více než dvě stě let nežili. A jako taková by přece měla sklouzávat spíše k bavící karikatuře. Jenže z dnešního pohledu je tomu jinak.

Dnešní společnost totiž vnímá Kupce benátského už s optikou zkušenosti s holocaustem. Nejde o to, zda je to dobře nebo špatně, nýbrž je to fakt, který nelze změnit. V současnosti už si na politicky nekorektní zpracování troufnou akorát sami Židé. Původní groteskní zjednodušení došlo vážnosti skrz nacismus, který ho vydával za skutečnost, a i proto uvedl jen v protektorátu přes 30 různých divadelních verzí Kupce benátského. Nyní v USA dokonce existuje Liga proti pomlouvání, která dohlíží na „správné“ zpodobňování Židů. Poslední filmová verze s Al Pacinem v Shylockově úloze už Žida vykresluje jako muže zoufalého, zničeného okolnostmi a jednajícího pod tlakem ze zahnání do kouta. Jeho postava pak má ztělesňovat útrapy menšin všeho druhu v dnešní společnosti. Shakespeare by se možná divil. Ale dost možná ani trochu.

Přetrvávající aktuálnost jeho her totiž z velké části spočívá ve výběru témat s palčivým právním rozměrem, která však následně řeší spíš skrz jejich lidský rozměr. A tak je vcelku nedůležité, jestli Shakespeare skutečně někdy Žida alespoň viděl nebo že v jeho době už mohli na úrok půjčovat i některé křesťanské banky. Jde o to, že se před divákem odehrává příběh člověka, který dlouho trpěl vinou společnosti a který byl, když chtěl dosáhnout své pomsty, potupen nejhorší možnou měrou. Co na tom, že náboženská konverze byla tehdy vcelku běžným jevem. Shylock křesťany nenáviděl za to, co mu celý život dělali, tak jak by se mohl potom stát jedním z nich? Křesťanská společnost mu dala jedinou možnost obživy, za tu ho ponižovala a nakonec mu vzala i ji, když se domáhal splnění svého závazku. Právem by se mohl Shylock ptát, kde bylo křesťanské milosrdenství, kterého se u něho „soudce“ celého sporu ve své řeči dovolával. Shylock nepovolil, a ačkoliv se pomsta jako účel plnění závazku dá vykládat i jako překročení normy, divákovi může přijít na mysl, že to přece neměl být on, kdo byl potrestán.

Argumentů pro i proti konečnému rozsudku vynesenému pro právníka nepochopitelně za soudce převlečenou Portií lze nalézt nespočet a s časem se neustále mění jejich poměr i vyznění. Jak byste si ale odpověděli Vy, kdybyste měli být soudcem ve sporu Žida a benátského kupce?