Trapná muka aneb Na co zajít do divadla

Podle prof. Hollandera byl Karel Čapek génius. Chápání obsahu takového pojmenování je ryze subjektivní, ale tady na něm asi něco bude.

Čím vším se dá argumentovat aneb chápání práva po několika pivech

Argumentovat se dá ledasčím, od věcných poznatků přes emoční nátlak až po hysterické scény. Některé druhy jsou efektivnější než jiné a dost často tu platí nepřímá úměra k jejich vhodnosti a férovosti. Kdo by to neznal třeba z partnerských sporů, kde rána pod pás často znamená kýžený pocit „A teď jsem Tě dostal/a… .“ Otázkou však je, zda takovou argumentací dosáhneme vytouženého cíle, totiž přesvědčení protistrany o vlastní pravdě...

Jazykový anarchismus nejen u právníků

U každého, kdo absolvoval českou základní školu, se předpokládá, že ovládá český jazyk. Zní to triviálně, ale zřejmě v tom bude nějaká skrytá potíž. Poslední dobou se totiž zdá, že znalost vlastního mateřského jazyka není samozřejmost ani u vysokoškolsky vzdělaných lidí. A podle toho to potom vypadá. Není totiž žádný div potkat „hrubku“ v odborné publikaci nebo třeba na plakátu, navíc napsanou půlmetrovým písmem.
Jistě, je znalost a „znalost“. Ne každý je nadaný na pravopis a čeština rozhodně nepatří mezi lehké jazyky k pochopení. Jenže ve chvíli, kdy je to náš vlastní jazyk, kterým mluvíme odmala a který do nás téměř den co den „cpali“ ve škole, to není omluva. Nebavíme se tu přece o používání přechodníků nebo o záludnosti některých výjimek z pravidel, jádrem problému je znalost všednodenního jazyka, obecně používaných výrazů a spojení. Jednoduše řečeno, každý by MĚL znát svůj jazyk a měl by ho umět správně používat. Alespoň v jeho běžně užívané podobě.

Právo a Husa na provázku

Směr Právo a literatura má v angloamerickém právním prostředí již dlouhou tradici, vždyť od vzniku prvního Seznamu právnických románů napsaného J. H. Wigmorem uplynulo již více než století. Přesto toto pojetí nahlížení práva není do dnešních dnů nijak zvlášť obvyklé a pro střední Evropu to platí dvojnásob. A ač evropští právníci tento směr dosud stěží brali na vědomí, jeho hlavní myšlenky prošly za to století dalším vývojem.

Patron právníků?

Jedním ze svatých patronů právníků je i sv. Ambrož. Uznávám, tato informace asi nikoho nadšením ze židle nezvedne. Sv. Ambrož je navíc ochráncem více profesí, i když všech spojených se silou mluveného projevu a přesvědčovací schopností. Ale to pořád není nic moc zajímavého, když navíc to není ani jenom právnický svatý a ještě se s někým dělit…

Shakespearovské slavnosti: jen zábava?

Účelem následujícího textu nebude kritický rozbor umělecké kvality představení Shakespearovských slavností. Nebude to ani oslava nadšení, se kterým jednotliví aktéři ve svém volném čase připravují inscenace, které pak hrají v době jistě zasloužených divadelních prázdnin. Nenabídne ani odpověď na neustálé dilema, zda je lepší špatné zpracování než žádné. I když zde se nedá ani tam mluvit o nekvalitním zpracování, jako spíše o divácky přijatelnějším. Jenže o smyslu umění, a divadla obzvlášť, v poměru k divácké oblíbenosti už toho bylo napsáno mnoho a jistě daleko erudovanějšími autory.

Ne, v tomto článku najdete jen krátké zamyšlení nad hrou Oko za oko. Už dříve byla na tomto blogu uveřejněna pozvánka právě na toto představení. A rozhodně to nebyla chyba, protože sama hra je pro právníky velice inspirativní. Shakespeare dokázal s lehkostí sobě vlastní vystihnout zásadní rozpory volby toho, kdo má být soudcem. A protože to je téma, které současná právní teorie řeší dnes stejně, jako se jím zabývali alžbětinští učenci, má uvádění této hry stále smysl.

Shakespeare postavil svoji zápletku na předpokladu, že aby mohl soudce soudit, musí sám přísně splňovat požadavky práva, které uplatňuje. Tedy že musí mít absolutně čistý štít, aby mohl mít autoritu k takovému rozhodování. A zároveň že musí mít osobní zkušenost, třeba i ve formě odolání pokušení, aby mohl soudit prohřešení jiného.

Hlavní postavy hry tak jsou příznačně archetypální: panovník, jeho zástupce-soudce, odsouzený a jeho sestra, která se má za bratra přimluvit a obhájit ho. Vše se točí okolo vyhlášky, která trestá smiltvo. Tato norma sice v době děje hry existuje už dlouho, avšak není dodržována ani vyžadována státem. A za takového stavu je ve chvíli, kdy panovník odjede a na jeho místo nastoupí zástupce, hned první, kdo se smilstva prokazatelně dopustí, odsouzen k smrti. Potud výchozí situace.

Oko za oko není tragédie. Není to ale ani prvoplánová fraška. Podle původního textu to tak alespoň nevypadá. I když, co my dnes můžeme vědět o tom, co považovali alžbětinci za vtipnou společenskou satiru. A zrovna tak by možná Shakespeare považoval za nesmírně zábavný nápad právě to, jak jeho hru pozměnili letos na Shakespearovských slavnostech. Kdoví. Ale dost možná by se ale hodně, hodně divil.

A to je jádro problému. Oko za oko není tragédie o lásce nebo o osudu ani komedie se záměnami osob. Je sice odlehčená směšnými momenty, ale hlavní myšlenkou je problém moci a spravedlnosti. Alespoň podle textu tomu tak je, v letošním divadelním zpracování nikoliv. Křepčí se tu, zpívá i jeptiška, tančí se striptýz a naznačuje kopulace. Panovník v přestrojení mluví lámanou polštinou, odsouzený neřekne v podstatě ani slovo a soudce je prostě slizký pokrytec. Filozoficko-právní přesah vyškrtnut. Snad aby diváka nerušil, takhle v létě, o prázdninách…

Doba nejspíš nepřeje vážnému divadlu. Jsme asi znechucení realitou, a tak se chceme v divadle především bavit. A to právě Oko za oko umí výtečně. Sice někdy až za hranicií lacinosti i vkusu, ale většinou s šarmantním balancováním na jejich hraně. Jenže jde o to, jestli má i takové uvedení takové hry ještě i nějaký jiný smysl než krátkodobé pobavení…

Čo nás učia seriály

Pred pár dňami sa v slovenských kinách začal premietať americký film Šéfovia na zabitie (Horrible Bosses). Ľahká komédia, ktorá prináša bohatý materiál pre identifikáciu sa s trojicou priateľov, ktorých dennodenne trýznia nadriadení z pekla (Kevin Spacey je priamo diabolský). Jediným riešením zapeklitej situácie sa javí vražda (teda vraždy tri) - a nakoľko ide o americkú mainstreamovú komédiu všetko sa zapletie a vzápätí šťastne rozuzlí.
Film som videla tesne po prečítaní knihy Martina Škopa o práve a umení (viz moje zamyslenie sa nad knihou) a vo vzťahu k argumentom o filme a práve ma zaujala jedna scéna zo Šéfov na zabitie. Trojicu priateľov (belochov) odvezú na výsluch, ktorý vedie mohutný Afro-Američan (herec Wendell Pierce sa preslávil v roli detektíva Bunka Morelanda v seriáli HBO The Wire). Tlak na troch vypočúvaných graduje, padne náznak, že čoskoro skončia vo väzení, keď sa tu jeden z nich - Dale (skalný fanúšik seriálu Právo a poriadok) - placho spýta, či sú zatknutí. A po zápornej odpovedi s rastúcim sebavedomím prehlási, že v tom prípade sú voľní podľa štvrtého dodatku ústavy. Vyšetrovateľ pripúšťa, že je to "technicky" tak a tu už Dale reaguje so sebavedomím človeka školeného v práve - "technicky" mi stačí, ideme. Prekvapeným priateľom vysvetlí, že to videl v seriáli Právo a poriadok.
Mnoho sa napísalo o tom, či seriály ako CSI (a jej deriváty) vytvárajú falošné predstavy o profesiách, ktoré v nich zohrávajú kľúčové úlohy (vyšetrovatelia, forenzní patológovia, právnici, matematickí géniovia atď.), menej o tom, či podobné seriály potenciálne naučia širokú verejnosť niečo užitočné. A už vôbec nič o tom, ze ono "priučenie" sa "niečomu z práva" môže slúžiť ako dobrá výhovorka, prečo sa pravidelne pozerať na Sudkyňu Amy, Ally McBealovú alebo Právo a poriadok.

Právo a vášeň

Čitatelia kníh Martina Škopa asi nebudú prekvapení témou jeho najnovšej monografie: právo a umenie, presnejšie právo a vášeň (vášne). Z pera (či skôr počítača) prednášajúceho na Právnickej fakulte Masarykovej univerzity pochádzajú texty presahujúce dimenzie „tradičného“ pohľadu na právo, po Právu a násilí a Právu v postmoderní situaci pred pár mesiacmi vyšlo Právo a vášeň.

Martin Škop charakteristickým spôsobom rozkrýva nečakané a zdanlivo s právom málo súvisiace témy. Bokom zostáva regulácia umeleckej tvorby, mediálne právo či duševné vlastníctvo. Škop hľadá súvislosti medzi právom a umením, presnejšie medzi umeleckými postupmi a poznatkami, ktoré umenie prináša a zamýšľa sa nad ich možnou „transplantáciou“ do sféry právnej teórie a (čiastočne) tiež praxe. Ďalšou kľúčovou otázkou je uplatniteľnosť metód, s ktorými pracuje umenie a analýza umeleckých diel v práve.

Veľká časť knihy pojednáva o vzťahu medzi právom a literatúrou, spojnicou medzi nimi je jazyk a tiež skutočnosť, že obe sféry vytvárajú vlastné diskurzívne komunity – a tu prináša literárna veda, lingvistka a podobné odbory potenciálne obohacujúce vhľady pre oblasť práva. Literatúre a právu se venuje celé hnutie – Law and Literature – s bohatou históriou a – ako to už býva v prípade hnutí – s rôznorodými názorovými prúdmi. A ako sa stáva v prípade významných hnutí aj tézy o práve a literatúre prenikli do mainstreamu akadémie.

Je hlavným prínosom krásnej literatúry kultivovať právnikov – a budúcich právnikov, pre ktorých John Wigmore zostavil zoznam „povinného čítania“? Je literárna interpretácia podobná právnej? Škop identifikuje rôzne priesečníky medzi literatúrou a právom, niektoré z nich ako napríklad popis a imaginácia sú pomerne ľahko prijateľné – krásna literatúra pôsobí ako zdroj popisov právnickej profesie a praxe a prehlbuje predstavivosť. A tým sa napríklad podľa Richarda Posnera literatúra ako zdroj pre právo vyčerpala. Azda najkontroverznejšou je otázka interpretácie.

Škop argumentuje, že z hľadiska interpretácie predstavujú hudba a performatívne umenia (napr. dráma) bližšie spojenie s právom než literatúra. U tých sa totiž jedná o tri činitele: tvorcu textu, interpreta a publika. Naviac, narozdiel od literatúry hudba a dráma, podobne ako právo, vyžadujú prax a musia byť zrealizovateľné. Podobné argumenty však odmieta napríklad Robert Cover, podľa ktorého je výklad práva úplne špecifický, v kontexte narácií, ktoré dávajú právu význam sa nejedná iba o systém pravidiel, ale priamo o svet, v ktorom žijeme.

Posledná tretina knihy sa venuje právu a filmu – celkom logicky sa pozornosť od literatúry presunula práve k tomuto médiu a zobrazovaniu práva pre širokú verejnosť. Opäť sa tu vynára otázka zobrazovania právnej praxe, interpretácie, ale tiež úvahy nad charakterom publika a poznatkov, ktoré filmy sprostredkovávajú či použití filmov ako dôkazových materiálov. Nechýba tu zamyslenie sa nad seriálom CSI, ale na stránkach knižky sa tiež objavujú Phil Marlow, Poirot, právnici zo seriálu Simpsonovci či Antigona.

Knihy Martina Škopa sú podnetným čítaním, ktoré čerpá z rôznych humanitných a spoločenskovedných odborov. Tento „alternatívny“ pohľad na právo je náročnou disciplínou, ktorú Škop zvláda majstrovsky a vytvára tak priestor pre inovatívnu diskusiu o práve a súčasnych spoločnostiach.

Detaily knihy:

Martin Škop Právo a vášeň: Jazyk, příběh, interpretace. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

Kafka II: Kundera

Stejné téma jako Hawes v knize „Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život“ zpracoval již dříve i Milan Kundera v „Kastrujícím stínu svatého Garty“. Obě práce mají mnoho společného, přesto spíš než o rivalitě lze v tomto případě uvažovat o inspiraci. Jejich společným cílem je totiž demytizace Kafkovy osoby a díla. Přesto se přímo nabízí hned několik oblastí ke srovnání.

V první řadě je třeba si uvědomit, že oba zmínění autoři nejsou literárními vědci a tedy ani „kafkology“ v tom pravém smyslu slova. Oba se dokonce věnují shodně beletrii. Je bez debaty, že Kundera si na tomto poli vydobyl již daleko významnější postavení, přesto, co se čtivosti týče, má tentokrát možná nepatrně navrch Hawes. To však není tak úplně zásluha jeho vypravěčského umění, avšak naopak lehké bulvárnosti jím zvoleného přístupu. O tom ale až později. V kvalitě podání se tedy zvlášť závažného rozdílu nedopátráme, a to ani jedním směrem.

Oba autoři se shodují na tom, že největší škody napáchal na chápání Kafkova díla právě obraz, který má veřejnost o tomto spisovateli jako soukromé osobě. Kundera i Hawes hned úvodem zdůrazňují, že tato představa nemá s realitou nic společného. Tady se ale jejich cesty rozcházejí.

Kundera se rovnou pustí do kritiky Maxe Broda, který v jednom ze svých románů vytvořil právě postavu Garty, která naprosto nezakrytě odkazovala ke Kafkovi a která je příčinou mnoha nedorozumění. Brod tady totiž popsal spíš poloboha než reálného člověka a tento obrázek se naneštěstí dlouhodobě a celosvětově ujal…Proto se Kunderova kniha jmenuje právě tak nezvykle a přitom jde o tak mimořádně trefný název.

To Hawes čtenáře zapřísahá hned na začátku, že by se Kafkovo dílo mělo číst pouze bez ohlížení se na Kafku. Jenže potom se většinu knihy věnuje právě Kafkovu soukromí. Jistě, odůvodňuje to nutností veškeré dezinformace vyvrátit. Když ale spotřebuje právě na toto vyvracení téměř celý rozsah své knihy, nelze se ubránit pocitu, že se jednoduše chlubí. Tím, co všechno zjistil, co předtím žádného kafkologa ani nenapadlo. A každý čtenář schopný kritického posouzení se nejpozději po sto stranách začne tomuto kohoutění vzpírat. Ale což o to, i Kundera svoje závěry prezentuje jako jediné správné. Nemají si tedy moc co vyčítat.

Kundera kromě Broda neobviňuje téměř nikoho dalšího, Hawes to vezme „od podlahy“, tj. od samotného Kafky přes Jesenskou a vydavatele až k téměř každému jednotlivému kafkologovi. Návdavkem se ještě ironicky vysměje téměř všem, kdo kdy o Kafkovi napsali nějakou vědeckou práci.

Oba se ale shodnou, že značná část viny za nepochopení Kafkových děl zůstává i dnes na překladatelích. Tady je Kundera přesnější a názornější, svoje poznatky demonstruje na vybraných krátkých pasážích hned v několika verzích jednoho národního jazyka i mezi jednotlivými jazyky navzájem. Zmíní i nakladatelské tlaky, které kvalitu překladu rovněž ovlivňují. Hawes celou záležitost s překlady příliš nerozebírá, spokojí se se stručnějším konstatováním, že původně byl Kafka oceňován právě pro srozumitelnost literárního zpracování, zatímco dnes je tomu naopak. Záleží na čtenáři, jak moc ho tento konkrétní aspekt chápání Kafkova díla zajímá. Podle toho mu bude část o překladech připadat buď zbytečně rozvleklá u Kundery nebo nesrozumitelně stručná u Hawese.

Velký prostor je v obou knihách věnován sexualitě, protože dle mýtu měla na Kafkovo dílo nepopiratelný vliv. Přístup se ale liší. Kundera rozebírá sexualitu literárních postav a scén, Hawes dlouze vysvětluje sexuálnímu životu samotného Kafky. Rozebírá jeho pornografickou sbírku, návštěvy nevěstinců, vztah ke snoubenkám (popořadě) i důvody konce vztahu s Jesenskou. Především v této části je nejvíce patrný Hawesův sklon k bulvárnímu ladění textu. Kunderovi stačí v podstatě jediná scéna, a to milování K. a Frídy. Závěry obou jsou ale téměř totožné. Kafka rozhodně nebyl žádný světec, sex k jeho životu přirozeně patřil a mimo to ho uměl i velmi zdařile literárně vypodobnit.

Celkově lze shrnout, že Kundera i Hawes došli v podstatě ke stejným poznatkům a shodnou se i v kritice kafkologů, když si sami osobují právo na pravdu. Nicméně je faktem, že už téměř sto let tu existuje určitý způsob vnímání Kafky a jistě ne bezdůvodně. I tradičních kafkologů je nepoměrně větší počet než jsou právě tito dva jejich odpůrci. A bez osobní zkušenosti, kdy veškeré informace se k nám dostávají až zprostředkované, těžko soudit, jak to s Kafkou vlastně bylo doopravdy. Lze-li ovšem nějaké „doopravdy“ určit a je-li to vůbec podstatné...

Aktualita: Právnická hra na Shakespearovských slavnostech

Hru Oko za oko, která je někdy uváděna i pod názvem Veta za vetu, napsal Shakespeare přímo pro právníky a pojmy práva a spravedlnosti jsou jejími ústředními motivy. Není tak známá ani tak často uváděná jako některá jiná jeho díla, tudíž letošní Shakesperovské slavnosi jsou ideální možnost, jak ji neminout.

Zdroj, další informace a program: www.shakespeare.cz

Aktualita: Měsíc autorského čtení

Literární festival Měsíc autorského čtení se koná v červenci a zahrnuje dvě programové linie: jedna reprezentuje domácí literaturu a druhá písemnictví jiné země. Letos probíhá v Brně, Košicích, Ostravě a Wrocławi, denně v době od 1. 7. do 3. 8. V každém městě je stejný program jen s denním zpožděním. A protože literární přehled není nikdy k zahození a někteří autoři, kteří se festivalu zúčastní, nabízejí svým dílem i osobností zajímavé právní přesahy, byla by škoda zahodit příležitost se zúčastnit.


Zdroj: http://www.autorskecteni.cz/2011/cz/o-festivalu
http://www.autorskecteni.cz/2011/cz/program

Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život

Kafka je fenomén, o tom není pochyb a není tedy ani třeba o tomto diskutovat. Je také zcela nepochybně nejen literární legendou, a to bez ohledu na hranice států či jazykové rozdíly. Hawes, autor knihy „Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život“ ale jedním dechem dodává, že je také mýtem, a to naprosto zkresleným a zkreslujícím. Dokonce natolik mystifikujícím, že celé generace vědců i čtenářů kvůli němu nedokážou pochopit skutečný obsah Kafkových děl. O co Hawes toto své kontroverzní tvrzení opírá, lze zjistit právě četbou jeho knihy, kterou poměrně nedávno vydalo v českém překladu nakladatelství Host.

Každý ví, jak Kafka vypadal. A téměř každý si vybaví právě tu jednu určitou fotografii, která byla vyfocena pár měsíců před Kafkovou smrtí a na které Kafka vypadá tak hlubokomyslně a dle Hawese až mysticky. Poukazuje dokonce na skutečnost, že Kafkovým očím byl na obalech knih uměle přidáván právě onen „mystický třpyt“. Na příkladu tohoto obrázku Hawes ilustruje „mýtus o K.“, který se následně bude pokoušet osvětlit a vyvrátit na stranách své knihy. Z jeho vytvoření a podpory nařkne Hawes postupně samotného Kafku, Maxe Broda i „kafkology“. Sám sebe pak pasuje na toho, kdo téměř století přežívající omyly široké veřejnosti silou svých důkazů i argumentace zneškodní. Pro čtenáře s právním vzděláním je však vhodné upozornění, že tak činí poněkud manipulativním způsobem a některé jeho komentáře jsou více než diskutabilní (např. o inkvizičním procesu dosud přetrvávajícím v kontinentální Evropě). Přesto mu nelze upřít čtivý a neotřelý pohled na Kafku jako spisovatele i člověka a když pro nic jiného, tak právě pro něj stojí za to si právě tuto knihu přečíst.

Ale popořadě. Autor této knihy tvrdí, že Kafka, tak jak ho známe ze školy, nemá se skutečným Kafkou skoro nic společného. Mýtus mluví o geniálním Židovi s prorockými viděními holocaustu, spisovateli nevysvětlitelných vizí a podobenství, asketickém skoro-svatém s nechutí k sexu a ostychem k ženám a v neposlední řadě o autorovi, který za života nepublikoval a přikázal zničení celého svého díla po smrti. To celé je ještě umocněno tou již výše zmiňovanou fotografií. Hawes kapitolu po kapitole předkládá čtenáři svoje zjištění a snaží se ho přesvědčit, že všechno, čemu zatím věřil, je jednoduše nesmysl. Těžko říct, kde Hawes bere tu jistotu, že právě jeho pravda je skutečná. Objektivní pravda neexistuje, Hawes však tu svoji takto předkládá. Nedává prostor pro pochyby, ve naléhavě zrychleném tempu přináší stále další informace a konturu za konturou kreslí portrét někoho dosud zcela cizího.

Tím cizincem je mladý pražský německý Žid, člen elity tehdejší společnosti, doktor práv a státní úředník s vysokým platem. Odběratel tehdy veřejně nedostupné četby pro dospělé a častý návštěvník veřejných domů. Vegetarián a majitel válečných dluhopisů Rakouska-Uherska. Člověk, který byl pojmenován po rakouském císaři. Úspěšný spisovatel a držitel literární ceny. To nevypadá na nic z toho, jak byl dosud Kafka vnímán.

Hawes popisuje Kafkův život před válkou jako nějakou maloměstskou idylu. Kafka podle něho žil jako člen bohaté specifické vrstvy německých Židů, který věřil v Rakousko-Uhersko, zažité pořádky, své židovství nijak zvlášť neprožíval a bavil se s českými servírkami a herečkami, místo aby myslel na ženění. S otcem prý rozhodně neměl tak špatný vztah, jak se snažil i on sám okolí namluvit a jak ve jménu psychoanalýzy tvrdily další generace literárních vědců. A to je jen troška z toho množství informací o Kafkově životě, kterými chce Hawes zdůvodnit svoje závěry. Přesto překvapivě tvrdí, že Kafkova osobnost není pro pochopení jeho textů nijak důležitá. Právě naopak, čtenář by podle něj pokud možno neměl o Kafkovi vědět vůbec nic. Příznivci teorie o smrti autora by mu zatleskali, ale mohl by je zmást právě obsah knihy, která vlastně není o ničem jiném než o Kafkově osobnosti, životě atd. Hawes v tom však rozpor nevidí. O Kafkovi není možné nic nevědět a mýtus o K. prý současnému čtenáři znemožňuje pochopení Kafkova díla. Vše totiž potom interpretuje ve světle tohoto mýtu a významně tomu přispívají i překladatelé ovlivnění stejným způsobem, kteří ničí původní břitkost originálních textů.

Hawesova kniha je přinejmenším diskutabilní, přesto některé jeho závěry mají cosi do sebe. Málokde se totiž dozvíte, co má společného Goethe s Proměnou a proč se dříve čtenáři u četby Kafky nahlas smáli.

Aktualita: DEN PŘÍBĚHŮ BEZPRÁVÍ V BRNĚ se koná dne 27.6. od 18:30 v Kavárně Trojka

DEN PŘÍBĚHŮ BEZPRÁVÍ V BRNĚ se koná dne 27.6. od 18:30 v Kavárně Trojka v Brně. Hostem bude Jan Šimsa (1929), někdejší mluvčí Charty 77. Toto datum je výročím popravy Milady Horákové, a proto i Dnem památky obětí komunistického režimu. Příběh Milady Horákové je netradičně zpracován i jako divadelní představení Zítra se bude..., které se hraje v Národním divadle a jehož filmový záznam natočil Jan Hřebejk. I tyto jsou připomenutím toho, co všechno lze skrýt pod roušku práva a spravedlnosti. Víc snad není třeba dodávat.

Aktualita 22. 6. 2011: Mezinárodní festival Divadlo evropských regionů

Od 21. do 30. 6. 2011 se koná v Hradci Králové XVII. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO EVROPSKÝCH REGIONŮ. A pro právníka tu může být zajímavá např. Korespondence V+W, protože oba tito pánové měli právní vzdělání, nebo třeba Maestro a Markétka, hledající řád a spravedlnost. Dokonce i detektivní příběh se v programu najde: Klub vousatých žen je Drábkovou variací na Sherlocka Holmese. Tak proč nevyužít příležitosti doplnit si přehled v současném divadelním dění a současně zažít specifickou atmosféru divadelního festivalu.

Politika jako divadlo

Zdá se, že současná politická situace má s divadlem společného víc, než by bylo zdrávo. Není tak divu, že je i námětem divadelních her. Tou první byla inscenace Blonďatá bestie A-Studia Rubín a již 30. června má premiéru hra o bývalém řediteli Sazky Aleši Hušákovi.
Pro velký zájem diváků vyjde Blonďatá bestie 28. června na DVD. Nejspíš nebude na škodu se podívat, jak umělci zpracovali příběh jednoho z našich současných zákonodárců, obzvlášť když jako obsah hry byly použity texty autentických nahrávek, které před nedávnem zamíchaly i politickými preferencemi voličů.

Zdroj: http://kultura.idnes.cz/blondata-bestie-vychazi-na-dvd-a-do-divadla-miri-nova-hra-o-sazce-pvq-/divadlo.aspx?c=A110620_182019_divadlo_tt

Proč se nám z právníků stávají spisovatelé…

„Vážení, hle moje rozpaky, jak vám říci, kdože jsem. Spisovatelé říkají, že jsem malíř, malíři, že jsem právník, a právníci, že jsem cestovatel, lid obecný, že jsem výstředník. Každý si myslí, že jsem asi lepší v tom druhém oboru, než ve kterém se on sám vyzná.“

Těmito slovy se představoval Adolf Hoffmeister (1902–1973) vždy, když byl o to požádán. Samorostlý bonviván s příznačným mrožím knírem byl mužem mnoha řemesel a zájmů; stihl být právníkem, politikem, cestovatelem, ilustrátorem, karikaturistou, spisovatelem, básníkem, dramatikem, publicistou, překladatelem, sběratelem i organizátorem umění. V každém svém oboru zanechal stopu; na rozdíl od Cimrmana skutečně žil. Většině z těchto náročných činností se přitom věnoval takřka zároveň, nikoli pouze v jedné epoše svého života. Tím ve své osobě vyvrátil předsudek o suchopárnosti právnické duše a současně ztělesnil otázku, do jaké míry je od roztříštěného 20. století individuální úsilí o jakousi ,,vševědu“ ještě možné.

Každý, kdo prošel tradičním českým vzdělávacím systémem, si z hodin literatury – snad kromě jiného – odnesl kopec životopisných faktů, jejichž smysluplné využití – jako já – stále hledá. Seznamování s autorem, jehož jméno se z moře ostatních dostalo na tabuli, vždy začínalo pozitivistickým štemplem jednoho nebo dvou letopočtů v závorce. Abychom když tak věděli, s kýmpak se dotyčný mohl setkat. Osvícenější kantorky občas podotkly, že si to všechno přece nemusíme pamatovat, ale my, co jsme chtěli na vysokou, si nebyli jistí. Sáli jsme informace, které se mohou vyskytnout v testových otázkách. Z memorování životaběhů slavných literátů jsem nezapomněl, kolik z nich mělo co dočinění s právem.

I když pominu zahraniční – veskrze renesanční – osobnosti, kterých se právnické profese zjevně dotkli (Francois Rabelais, William Shakespeare, Johann Wolfgang Goethe, Gustave Flaubert, Honoré Balzac a další), zůstane namátkový seznam pořádně dlouhý: Karel Hynek Mácha, František Ladislav Rieger, Karel Jaromír Erben, Jan Neruda, Svatopluk Čech, Antal Stašek, F. X. Šalda, Viktor Dyk, Bohumil Hrabal, Václav Čtvrtek… Ti všichni byli právníci, tedy přinejmenším v tom smyslu, že v úplnosti absolvovali studium na právnické fakultě (z těch současných doplňme např. prozaičku Irenu Douskovou, esejistu Pavla Kosatíka či autora literatury faktu Miloše Hubáčka; a koneckonců ani plzeňský mág Milan Kindl se netají tím, že napsal román). Neméně početná je i skupina těch, co studium práv započali, ale nedokončili – např. anarchista Fráňa Šrámek, epik Vladislav Vančura, humorista Karel Poláček, básník Vítězslav Nezval či divadelníci Jiří Voskovec a Jan Werich. Mladý jurista Wolker by se s velkou pravděpodobností právníkem rovněž stal. Kapitolou pro sebe je samozřejmě německy píšící Pražan Franz Kafka, jehož dílo je snad nejviditelněji ovlivněno právnicky kazuistickým způsobem myšlení a právnicky přesnou analýzou (mimochodem právníkem byl i Kafkův ,,zachránce“ Max Brod). Jistě vás napadnou mnozí další… Přehlédneme-li byť zběžně tato jména, uvědomíme si, jak povahou i dílem různorodá tato ,,právnická“ společnost je.

(Poznamenejme, že kromě spisovatelů od vystudovaných práv uteklo také nemálo hudebníků. V prvním sledu mě napadají František Škroup, Jiří Šlitr, Ivo Jahelka – z něhož se ovšem svérázný popularizátor práva stal, Janek Ledecký, Vladimír Franz, Jiří Macháček… Rovněž barevný soupis, že ano…)

Bez váhání bych vsadil na to, že z žádného jiného stavu tolik spisovatelů nepochází. Proč se tolik právníků, anebo aspirantů právnických profesí, ze své původní dráhy odklání, nebo ji docela opouští pro slovesné umění, nám přesně nikdo neřekne. Důvody mohou být všeliké a každý má ten svůj: často proto, že svá přání při výběru vzdělání podřídili vůli rodičů (např. Bohumil Hrabal se stal doktorem práv ,,kvůli mamince“); v případě dalších se stalo umění kompenzací poznané kancelářské rutiny, s kterou se v zaměstnání museli setkat (viz pojišťovací úředník Kafka a jeho noční výlety do literárních lesů); u jiných se prostě nedalo vzepřít síle talentu projeveného v jiné oblasti (Nezval, V+W).

Možná to ale souvisí i s čímsi obecnějším: to silné pnutí právníků k umění může být následkem závrati nad nebezpečně zející hlubinou úzké specializace. Carl Djerassi (1923), spisovatel, dramatik a emeritní profesor chemie na Standfordské univerzitě vznáší provokativní otázku, zda ,,je interdisciplinarita (a to nejenom vědecká) bez intelektuální promiskuity ještě vůbec možná“. Při množství, obšírnosti a diferencovanosti jednotlivých právních odvětví, musí odborník chtě nechtě zadržet dech a vnořit se alespoň tak hluboko, aby mu zbytek světa nepláchl. Zároveň kultivovaný a na sobě pracující člověk tuší meze svého oboru a snaží se je prolomit. Vzniká dilema. Vršit poznatky, sprintovat s ostatními a vstřebávat pro jistotu vše, co by se mohlo hodit anebo se svět snažit pochopit v souvislostech a stvořit celek k obrazu svému? Třeba tím, že si navzdory obligátnímu nedostatku času svůj obzor udržíme dostatečně široký a neodpustíme si věci, které bychom si snad odpustiti mohli. Právníci, rozhodněme se – ačkoli přitom hrozí, že před krásnou Justitií dáme přednost některé z okouzlujících Múz…

autor: Marek Lollok, student mgr. stupně oboru Český jazyk a literatura, dříve vystudoval PrF MU v Brně

Právo v divadle, divadlo v právu: muzikál Chicago v Městském divadle v Brně

Samotný název toho moc neprozradí. Ale hned první asociace, která Vás napadne při vyslovení jména „Chicago“, bude nejspíš správná. Chicago je totiž v představách většiny lidí i dnes doupětem nejrůznějších odnoží mafie a zločinu ve všech jeho formách. Bingo. Muzikál Chicago své pověsti dělá čest. Kdo viděl u diváků i u kritiky úspěšný film režiséra Roba Marshalla, má naprostou jistotu, že ví, co ho čeká. To by mohla být trochu nuda a faktem je, že něco takového se nedá úplně vyloučit, jelikož brněnské zpracování téměř nic nového nepřináší. Avšak lze se přimluvit za to, že tančící vražedkyně a jejich nahý advokát pějící o lásce coby své jediné motivaci stojí za vidění na živo, a proto to nuda není.

V podání této hry je právo divadlem, tudíž jeho převedením na scénu vzniká jakési divadlo na druhou. Přirovnání k zásadní scéně v Hamletovi pokulhává, ale proč ne: zveličování se zdá hlavní myšlenkou celé inscenace. Hraje se tu divadlo o právu, kde právo je pouhým divadlem a ničím jiným. Otázkou pak je, jak hodnotit závěr. Perspektivou pochybné logiky celé inscenace je divákům na speciálně naleštěném stříbrném podnose naservírován happyend, který si v ničem nezadá s největšími klišé romantických komedií. Viděno perspektivou práva už to ale tak snadné, jak to vidí scénárista hry, přece jen není.

Trestní právo má být ultimou ratio celého právního řádu. Jeho procesní normy pak, právě s ohledem na možné dopady na jedince, důsledně chrání jeho zájmy pro případ neviny. Presumpce neviny je navíc zaklínadlo, které i v dnešních médiích zaznívá častěji, než by bylo zdrávo. A v takovou chvíli má premiéru hra, která to všechno s pedantskou důsledností staví na hlavu. Hrdinkami jsou vražedkyně, z nichž každá připravila o život někoho ze svých blízkých. Taková vražda je optikou Dostojevského nejhorší zločin, a ačkoliv on výslovně zmiňuje otcovraždu, zločiny vězenkyň si s ní téměř nezadají. Téměř všechny hrdinky, navzdory naprosto laxním a věcným doznáním k činu, však shodně tvrdí tak jako nejstarší bratr Karamazov: „Na jeho smrti vinu nemám“. Zásadní rozdíl je však v tom, že ačkoliv by Dimitrije k vraždě vedly podobné pohnutky jako právě tuto šestici žen, on svůj zločin skutečně nespáchal. To naše krásné „hrdinky“ o tom zpívají dokonce textem asi nejsilnější píseň celého muzikálu, a to Cell block tango. Refrén, překladem prakticky doslovně odpovídající anglickému originálu, většinou úspěšně vnutí divákovi, že kdyby byl ve stejné situaci jako ony, nejednal by jinak.

Zde se dostáváme pro změnu k jednomu z hlavních dilemat souzení, a totiž kdo vlastně může být soudcem. Shakespeare už několik set let ve svých hrách opakuje, že to musí být člověk s čistým svědomím, který se nikdy nepošpinil činy, které by měl soudit. Už výše zmiňovaný Dostojevský na podobném myšlenkovém základě došel v Bratrech Karamazových k závěru, že nemůže soudit nikdo, poněvadž všichni jsme vinni vším a měli bychom si spíše odpouštět. Kdyby viděli oba literáti současnou společnost, zjistili by, že nereálné jsou obě tyto možnosti. A ani v muzikálovém Chicagu, kde de facto soudí poroty, to není jinak.

Jenže s žádnou z těchto právních a morálních zapeklitostí si postavy Chicaga hlavu nelámou. Zločin je skandál, lidé milují skandály a zločiny soudí v Chicagu lidé v porotě. Logickým závěrům této rovnice se potom už nedá vyhnout. Na začátku sice Roxie přímo před našima očima zastřelí svého zrádného milence, ale to její „hrdinský“ potenciál nijak neumenší, spíš naopak. Advokát Billy Flynn vymyslí naprosto vybájenou historii o skutkových okolnostech, tu hodí tisku, ten zase vytvoří pseudorealitu, kterou veřejnost tak zbožňuje…A soukolí, z něhož na konci Roxie i její rivalka Velma Kelly, pro změnu dokonce dvojnásobná vražedkyně, vyjdou zásluhou svých hereckých schopností, vysoko zaplacené režii advokáta a skandály milující porotě s čistým štítem, nelze nijak zastavit. Nikdo ho ani zastavovat nechce. Napravené hříšnice přece lahodí každému pošramocenému svědomí, a proto je zločin tak dobrá reklama.

To všechno už bylo ve filmu. Městské divadlo Brno si pro větší pikantnost přidalo jen pár naznačených souloží přímo na jevišti a herečky naopak svléklo do spodního prádla. Na podstatě hry to však nic nezměnilo. Což ale není úplně na škodu, protože hra samotná pro pobavení i zamyšlení nad právem bohatě stačí sama už svým námětem a textem.