Galliano, Trier a Norimberský proces

Film režiséra Stanleyho Kramera Norimberský proces, natočený v roce 1961, tedy více jak patnáct let od konce války, ve své době získal 11 Oscarových nominací a dvě úspěšně proměnil. Hrálo v něm mnoho hvězd tehdejšího Hollywoodu. Dodnes ho najdeme v žebříčcích nejlepších filmů. Ze všech úhlů pohledu to vypadá na prestižní záležitost, pro tvůrce i pro diváky. Měl by ho vidět každý, pro právníky to platí dvojnásob. Jednou z hlavních myšlenek tohoto filmu je to, že bezprostředně po válce byli všichni „zločinci“ přísně trestáni, ale s postupem času se už veřejnost nechtěla minulostí zabývat s tím, že vše by mělo být zapomenuto a prominuto, aby všednodenní život mohl jít dál. Jenže 66 let po válce se přístup veřejnosti zase změnil.

John Galliano je módní návrhář. Ještě před půl rokem stál v čele módního domu Dior a byl považován za jednoho z předních tvůrců světové haute couture. Nic z toho už není pravda. Stačil k tomu jediný večer, kdy nejspíš společensky unavený návrhář údajně veřejně pokřikoval antisemitské nadávky. Tou nejvíce pobuřující mělo být, že „Miluje Hitlera“. Na první pohled to vypadá skvěle. Totiž že holocaust je v očích společnosti 21. století stále natolik závažnou tragédií, že i vyjádření sympatií k jeho strůjci musí člověka nezbytně stát jeho zaměstnání i společenský status. Pro dokreslení situace je třeba dodat, že Galliano je homosexuál, takže v Třetí říši by se mu nevedlo právě nejlépe. Za svoje výroky byl zatčen, druhý den propuštěn a případ byl předán soudu. Svět se mezitím baví nahrávkami celého incidentu na YouTube.com.

K podobnému případu došlo i na filmovém festivalu v Cannes. Režisér Lars von Trier musel odjet poté, co při propagaci svého nového filmu Melancholia prohlásil, že Hitlera chápe a sympatizuje s ním, dokonce že sám je „tak trochu“ nacistou. Zpětně se to snažil zachránit ve svém tiskovém prohlášení tím, že svými výroky myslel, že Hitler udělal mnoho špatného, ale i pár dobrých věcí. Reagoval tak totiž na otázky novinářů, co pro něho znamenají jeho německé kořeny a jak se staví k německé estetice. Přesto vedení canneského festivalu hned druhý den vydalo prohlášení, že režisér je pro festival persona non grata a že musí okamžitě odjet. Jeho film však v soutěži zůstal. Paradoxně mu tato reklama nejspíš pomohla k většímu počtu diváků.

Trier jako by ve svém vyjádření opakoval slova postav z Norimberského procesu. Vidí totiž stejně jako ony v Hitlerových skutcích i něco dobrého a prospěšného. Možná to nedomyslel, chtěl jen provokovat, jak to má ostatně běžně ve zvyku. Ani Galliano asi nedomyslel, co by se mu stalo, kdyby žil v době svého milovaného Hitlera. Přesto se mu některé jeho myšlenky zamlouvají. V dnešní době jsou ostatně blízké mnoha lidem, o čemž svědčí i rozrůstání neonacistického hnutí. V České republice tomu není jinak, stačí si vzpomenout na brněnský pochod neonacistů 1. května. Těžko říct, zda tito lidé domýšlejí důsledky svých postojů. Jestli ano, pak je to pravděpodobně ještě horší. Přístup festivalu v Cannes i francouzské justice v Gallianově případu se může zdát přehnaný i částečně pokrytecký. A z části je to i pravda. Jenže tak, jako byl před dilema, co ještě lze pochopit a nepotrestat a naopak co nelze akceptovat za žádných okolností i navzdory postojům většiny, postaven soudce Haywood v Norimberském procesu, stojí před ním i dnešní společnost. Exemplární tresty, hlasité přehnané demonstrace odporu k nacismu, nepodložené opravdovými postoji, ani prázdná gesta ale nejsou k ničemu.

Zdroje:

http://www.elle.cz/Moda/Navrhari/John-Galliano-byl-zatcen-a-prisel-o-funkci-u-modniho-domu-Dior

http://fashion.telegraph.co.uk/columns/belinda-white/TMG8357757/John-Galliano-to-stand-trial.html#

http://en.wikipedia.org/wiki/Von_trier#Controversy_at_2011_Cannes_Film_Festival

http://video.idnes.cz/tv-spolecnost.asp?c=A110519_140119_filmvideo_tt&idvideo=V080808_104546_tv-ostatni_jid

http://www.abc.net.au/news/stories/2011/05/20/3221862.htm

http://www.novinky.cz/domaci/232189-policiste-v-brne-usmernovali-neonacisty-vzduchem-letaly-dymovnice.html

Kdo byl Antonín Huvar

Druhou premiérou sezóny 2010/2011 byla v brněnském Buranteatru hra Antonín Huvar. Spíš než klasickým divadelním kusem je však medailónkem výjimečné osobnosti, kterou stojí za to si připomínat. Na síle sdělení jí to ale nic neubírá, spíše naopak.
Buranteatr není velké divadlo, nemá obrovský soubor ani materiální zázemí a dostává jen malé státní dotace, přesto se umístilo v žebříčku nejlepších divadel nominovaných na cenu Alfréda Radoka. A to i navzdory tomu, že dramaturgie upřednostňuje témata s určitým přesahem, nikoliv sloužící pouze pro zábavu. Jak vidno, kvalita divadla se podle výše vynaložených prostředků neměří. V případě Antonína Huvara je potom strohost scény i úspornost obsazení, kde všechny postavy příběhu hrají pouze tři herci, dokonce výhodou. To ale neznamená, že finanční zdroje zde nejsou potřeba, toto představení například vzniklo díky přispění soukromého dárce, ačkoliv to jinak není zcela běžné.
Příběh o skutečném člověku má oproti běžné hře mnoho výhod i úskalí. Obvyklý text, který stvořil někdo jiný mnohdy již před dlouho dobou, má předem pevně dané kontury a měnit ho lze vlastně jen interpretací. Příběh je ale stále tentýž a na novém zpracování může divák nebo divadelní kritik hodnotit už jen zpracování, uchopení tradičním či novátorským způsobem a jejich případný zdar a nezdar. Dramaturg tu pracuje v podstatě jako soudce v kontinentálním právu. Může sice překročit hranice základního výkladu a přizpůsobit ho změnám společnosti, ale nikdy nemůže samotný obsah porušit nebo znásilnit. To v případě textu vzniklého právě pro jednu konkrétní současnou příležitost je tomu naprosto obráceně. Hra vzniká nově, tak jako angloamerický soudce vytváří právo. Jistě, je tu nějaká předchozí zkušenost, ale pokud je to námět dříve nikdy nezpracovaný, v podstatě není co porušit, zkazit či znevážit. Ale byla-li volba tématu i formy zpracování v případě divadla správná, to není možné nikdy předpovědět. Závisí to na nespočtu vnějších i vnitřních faktorů, na hercích, divácích, režisérovi, době i politické situaci…Je na dramaturgovi a produkci určit, co se bude hrát. A pak že právo a divadlo nemají nic společného.
Zábava táhne a čím odlehčenější, tím lepší. A v Buranteatru si riskli uvést hru o životě katolického duchovního za obou totalitních režimů. Česko je prý zemí bezvěrců a historických nedovzdělanců, soudě podle zpráv v médiích. V tom druhém případě jsou často kritizovány právě zdánlivě nevysvětlitelné mezery žáků a studentů ve znalostech dějin 20. století. Není potom divu, že Antonín Huvar budí v hledišti rozporuplné reakce. Jaké konkrétně, to zaleží na zkušenosti diváka. Nabízí se otázka, kdo vůbec je cílovou skupinou diváku této hry. V první řadě ti, kdo znali její předobraz osobně, kdo znají Huvarovu práci nebo alespoň jeho jméno. Potom ti, kdo by měli znát příběh jeho a jeho doby a neznají ani jedno, třeba mnozí středoškolští studenti. A nakonec všichni, které zajímají silné příběhy, na které by se nemělo zapomínat. Mrazit bude ale všechny bez rozdílu. Protože i když si můžeme o náboženství a církvích myslet cokoliv, ať jsme jakéhokoliv politického smýšlení, historická paměť by se měla obnovovat, protože nám může mnoho říct o současnosti.

Inscenace vytvořená na popud režiséra, který si to téma sám vybral i zpracoval, podložená náročným bádáním jeho i herců, hodinami sezení s pamětníky a psychicky i fyzicky náročným zkoušením, v sobě nic z toho nezapře. Možná není v některých ohledech dokonalá, přesto dokáže hluboce zapůsobit svojí blízkostí, v případě Stadecu, kde se hraje, blízkostí doslovnou. Na autentičnosti mu navíc dodává použití nahrávek slov skutečného Antonína Huvara, které z minulosti zasahují podobně jako třeba použití dokumentárního filmu při dokazování v soudním procesu. Smysl divadla je odjakživa předmětem diskusí. Uznáme-li za něj utváření a změny společenské reality, toto představení svoji roli plní. Třeba se jméno Antonína Huvara díky němu stane, když ne všeobecně známým, tak alespoň už ne jen téměř neznámým pojmem.

Zdroj: rozhovor s Pavlem Novákem, jedním z herců hry Antonín Huvar, ze dne 13. 7. 2011

http://www.buranteatr.cz/repertoar/hrajeme/huvar/

Právo a literatura – co to je?

Přestože je hnutí, směr, či „co to vlastně je?“ Právo a literatura poměrně rozšířený a setkáme se s ním dnes již poměrně často, stále není jasné, co se za ním skutečně skrývá. V roce 1988 jen z nevýznamnějších zastánců spojování práva a krásné literatury James Boyd White publikoval článek Law and Literature: „No Manifesto“. V něm se zamýšlí nad tím, k čemu vlastně právníkům může literatura sloužit. A rozhodně v něm stanoví, že nechce vydávat žádný „manifest“ hnutí. Vždyť přímo v něm si White pohrává s otázkou, zda se jedná o něco více než jen akademické hnutí, které nemá co říci mimo prostory univerzit.