U každého, kdo absolvoval českou základní školu, se předpokládá, že ovládá český jazyk. Zní to triviálně, ale zřejmě v tom bude nějaká skrytá potíž. Poslední dobou se totiž zdá, že znalost vlastního mateřského jazyka není samozřejmost ani u vysokoškolsky vzdělaných lidí. A podle toho to potom vypadá. Není totiž žádný div potkat „hrubku“ v odborné publikaci nebo třeba na plakátu, navíc napsanou půlmetrovým písmem.
Jistě, je znalost a „znalost“. Ne každý je nadaný na pravopis a čeština rozhodně nepatří mezi lehké jazyky k pochopení. Jenže ve chvíli, kdy je to náš vlastní jazyk, kterým mluvíme odmala a který do nás téměř den co den „cpali“ ve škole, to není omluva. Nebavíme se tu přece o používání přechodníků nebo o záludnosti některých výjimek z pravidel, jádrem problému je znalost všednodenního jazyka, obecně používaných výrazů a spojení. Jednoduše řečeno, každý by MĚL znát svůj jazyk a měl by ho umět správně používat. Alespoň v jeho běžně užívané podobě.
Právníci jsou v některých kruzích společnosti pokládáni za elitu. Členové elity by měli jít příkladem, v tomto případě by se tedy měli vyvarovat pravopisných i stylistických chyb. Jinde jsou považováni za povrchní prospěcháře, kteří se však umí prosadit. Ale i k tomu patří určitá kultura jednání a vystupování. Ani tady proto není dobrá znalost jazyka od věci. Šlo by tak pokračovat donekonečna, právníci se ve svém osobním i profesním životě dostávají do nejrůznějších situací a postavení. Vždy by však bylo nutným závěrem, že právník kvalitní jazykové znalosti mít musí, protože se bez nich neobejde. Je proto dost nepochopitelné, že tomu tak mnohdy ani zdaleka není. Chyby jsou v rozhodnutích soudů, přípisech i závěrečných řečech advokátů, v seminárních i diplomových pracích studentů na právnických fakultách a kupodivu i v právnických učebnicích.
Nemluvím tu o nedostatcích právního jazyka, to nechám povolanějším, kteří se touto problematikou zabývají dlouhodobě a do hloubky. Právní jazyk má svá specifika, kterými se od běžně používané podoby řeči liší. Jenže logickým předpokladem správného používání právního jazyka je když ne bezchybná, tak alespoň dobrá znalost jazyka obecného.
Jak můžeme chtít po zákonodárcích, aby domýšleli všechny možné významy právního pojmu, když kolikrát neznají ani všechny významy běžných slov? Pokud se napříč společností táhne neznalost či neschopnost použití jazyka v jeho správné podobě, logicky tomu odpovídají i její zákony. Tady totiž ještě neřešíme rozdíl mezi mnohoznačností a nejasností některého pojmu, protože nejdřív se musíme ptát po významu jednotlivých slov mezi těmito pojmy. Tím se dostáváme k jádru problému. Pravopis a správné použití slov není jen otázka formy, ale především obsahu. Nesprávná forma nezřídka změní obsah. Není právě výjimkou, že chyba např. v „s/z“ úplně změní obsah věty nebo že u „i/y“ může záměna způsobit změnu významu celého slova. Nejmarkantnější je to potom u interpunkce, kde špatně umístěná čárka mezi větami v souvětí změní vyznění třeba až do protikladu toho původně zamýšleného.
Slova jsou hlavním prostředkem komunikace. Je sice pravda, že v osobním kontaktu hrají vedle slov významnou roli i další faktory a metakomunikace, jenže právě vzájemné bezprostřední setkání je při komunikaci stále větší výjimkou. Lidé se jednoduše nesetkávají. A všechno si píšou. Mozek vyžaduje podněty, aby paměť nekrněla. Člověk si potřebuje informace zapamatovávat, aby s věkem nehloupl, aby neztrácel duševní svěžest…Jenže v 21. stol. si už i univerzitní vzdělávání klade za úkol spíš naučit studenty dovednosti si konkrétní informaci vyhledat, než aby se ji museli učit. Navíc bez znalostí pro změnu nelze domýšlet souvislosti. Je to začarovaný kruh informační doby, ze kterého zdánlivě není úniku.
Právo asi není jen jazyk, ale k lidem promlouvá právě prostřednictvím jazyka. Jinak než skrz jazyk ho nelze pochopit. Právě proto se vedou ty dlouhé diskuze o použití právního jazyka. Jenže to řešíme střechu domu, když nám zatím vlhnou základy, které hrozí zbořením celé stavby. Právníci by se nejdřív měli naučit správně používat běžnou řeč v mluveném i psaném projevu a teprve potom má smysl dohadovat se nad právním jazykem jako její specifickou odnoží.
Úvahy nad vizualizací práva jako prostředkem jeho zjednodušení a zpřístupnění veřejnosti jsou rozhodně zajímavé, ale primárně bychom se měli zamyslet, jak nakládat správně s jazykem, aby právo bylo srozumitelné a přístupné alespoň právníkům. To samé platí pro využití metod IT pro zefektivnění argumentace soudů. Není snad přesvědčivost výpovědi dána především její jazykovou podobou? Jistě, hlavní je obsah, ale špatně podaná pravda je mnohdy méně uvěřitelná než dobře přednesená lež. Navíc takové černobílé odlišení najdeme jen v pohádkách, protistrany přece mají přece vždy dva odlišné příběhy a hranice mezi skutečností a fikcí není většinou zvlášť patrná…
Nakládání s řečí v obou jejích podobách by proto mělo být základem právního vzdělání i práce s právem. Na právnických fakultách se ale neučí. Dobře, většinou si lze zvolit rétoriku jako volitelný předmět. Ale ani za naprosto zásadní pravopisné chyby v závěrečné písemné zkoušce jakéhokoliv předmětu se body nestrhávají. Ani by to nebylo proveditelné. O vhodnosti by se ale dalo polemizovat…V diplomových pracích by chyby být neměly. To není takový problém, za drobnou úplatu to vždy kamarád třeba z filozofické fakulty zkontroluje a opraví. Tím však většina právníků s úvahami o jazyce, pravopisu a gramatice končí. Soud přece chyby červeně neopravuje a navíc je někdy i sám dělá. Tak co…
Pravopisné i stylistické chyby jsou všudypřítomné, jsou v médiích, v překladech krásné i odborné literatury, v přednáškách odborníků i v právu. Sem tam se nad tím někdo pozastaví a pohorší, ale prakticky se s tím nic nedělá. Nejspíš to souvisí s komplexně nahlíženým stavem společnost a s jejím přístupem ke kultuře, jejíž je jazyk neodmyslitelnou součástí. Po 200 letech od doby osvícenců, kteří museli krásu našeho jazyka pracně obhajovat a jeho místo ve veřejném životě krkolomně vydobývat, je to smutný paradox. Proto si myslím, že alespoň v právu je nutné na správnosti poüžívání řeči bezvýhradně trvat. Pro začátek by možná nebylo od věci zařadit do výuky povinný předmět Správné psaní, jako je tomu na filozofických fakultách:)
Jistě, je znalost a „znalost“. Ne každý je nadaný na pravopis a čeština rozhodně nepatří mezi lehké jazyky k pochopení. Jenže ve chvíli, kdy je to náš vlastní jazyk, kterým mluvíme odmala a který do nás téměř den co den „cpali“ ve škole, to není omluva. Nebavíme se tu přece o používání přechodníků nebo o záludnosti některých výjimek z pravidel, jádrem problému je znalost všednodenního jazyka, obecně používaných výrazů a spojení. Jednoduše řečeno, každý by MĚL znát svůj jazyk a měl by ho umět správně používat. Alespoň v jeho běžně užívané podobě.
Právníci jsou v některých kruzích společnosti pokládáni za elitu. Členové elity by měli jít příkladem, v tomto případě by se tedy měli vyvarovat pravopisných i stylistických chyb. Jinde jsou považováni za povrchní prospěcháře, kteří se však umí prosadit. Ale i k tomu patří určitá kultura jednání a vystupování. Ani tady proto není dobrá znalost jazyka od věci. Šlo by tak pokračovat donekonečna, právníci se ve svém osobním i profesním životě dostávají do nejrůznějších situací a postavení. Vždy by však bylo nutným závěrem, že právník kvalitní jazykové znalosti mít musí, protože se bez nich neobejde. Je proto dost nepochopitelné, že tomu tak mnohdy ani zdaleka není. Chyby jsou v rozhodnutích soudů, přípisech i závěrečných řečech advokátů, v seminárních i diplomových pracích studentů na právnických fakultách a kupodivu i v právnických učebnicích.
Nemluvím tu o nedostatcích právního jazyka, to nechám povolanějším, kteří se touto problematikou zabývají dlouhodobě a do hloubky. Právní jazyk má svá specifika, kterými se od běžně používané podoby řeči liší. Jenže logickým předpokladem správného používání právního jazyka je když ne bezchybná, tak alespoň dobrá znalost jazyka obecného.
Jak můžeme chtít po zákonodárcích, aby domýšleli všechny možné významy právního pojmu, když kolikrát neznají ani všechny významy běžných slov? Pokud se napříč společností táhne neznalost či neschopnost použití jazyka v jeho správné podobě, logicky tomu odpovídají i její zákony. Tady totiž ještě neřešíme rozdíl mezi mnohoznačností a nejasností některého pojmu, protože nejdřív se musíme ptát po významu jednotlivých slov mezi těmito pojmy. Tím se dostáváme k jádru problému. Pravopis a správné použití slov není jen otázka formy, ale především obsahu. Nesprávná forma nezřídka změní obsah. Není právě výjimkou, že chyba např. v „s/z“ úplně změní obsah věty nebo že u „i/y“ může záměna způsobit změnu významu celého slova. Nejmarkantnější je to potom u interpunkce, kde špatně umístěná čárka mezi větami v souvětí změní vyznění třeba až do protikladu toho původně zamýšleného.
Slova jsou hlavním prostředkem komunikace. Je sice pravda, že v osobním kontaktu hrají vedle slov významnou roli i další faktory a metakomunikace, jenže právě vzájemné bezprostřední setkání je při komunikaci stále větší výjimkou. Lidé se jednoduše nesetkávají. A všechno si píšou. Mozek vyžaduje podněty, aby paměť nekrněla. Člověk si potřebuje informace zapamatovávat, aby s věkem nehloupl, aby neztrácel duševní svěžest…Jenže v 21. stol. si už i univerzitní vzdělávání klade za úkol spíš naučit studenty dovednosti si konkrétní informaci vyhledat, než aby se ji museli učit. Navíc bez znalostí pro změnu nelze domýšlet souvislosti. Je to začarovaný kruh informační doby, ze kterého zdánlivě není úniku.
Právo asi není jen jazyk, ale k lidem promlouvá právě prostřednictvím jazyka. Jinak než skrz jazyk ho nelze pochopit. Právě proto se vedou ty dlouhé diskuze o použití právního jazyka. Jenže to řešíme střechu domu, když nám zatím vlhnou základy, které hrozí zbořením celé stavby. Právníci by se nejdřív měli naučit správně používat běžnou řeč v mluveném i psaném projevu a teprve potom má smysl dohadovat se nad právním jazykem jako její specifickou odnoží.
Úvahy nad vizualizací práva jako prostředkem jeho zjednodušení a zpřístupnění veřejnosti jsou rozhodně zajímavé, ale primárně bychom se měli zamyslet, jak nakládat správně s jazykem, aby právo bylo srozumitelné a přístupné alespoň právníkům. To samé platí pro využití metod IT pro zefektivnění argumentace soudů. Není snad přesvědčivost výpovědi dána především její jazykovou podobou? Jistě, hlavní je obsah, ale špatně podaná pravda je mnohdy méně uvěřitelná než dobře přednesená lež. Navíc takové černobílé odlišení najdeme jen v pohádkách, protistrany přece mají přece vždy dva odlišné příběhy a hranice mezi skutečností a fikcí není většinou zvlášť patrná…
Nakládání s řečí v obou jejích podobách by proto mělo být základem právního vzdělání i práce s právem. Na právnických fakultách se ale neučí. Dobře, většinou si lze zvolit rétoriku jako volitelný předmět. Ale ani za naprosto zásadní pravopisné chyby v závěrečné písemné zkoušce jakéhokoliv předmětu se body nestrhávají. Ani by to nebylo proveditelné. O vhodnosti by se ale dalo polemizovat…V diplomových pracích by chyby být neměly. To není takový problém, za drobnou úplatu to vždy kamarád třeba z filozofické fakulty zkontroluje a opraví. Tím však většina právníků s úvahami o jazyce, pravopisu a gramatice končí. Soud přece chyby červeně neopravuje a navíc je někdy i sám dělá. Tak co…
Pravopisné i stylistické chyby jsou všudypřítomné, jsou v médiích, v překladech krásné i odborné literatury, v přednáškách odborníků i v právu. Sem tam se nad tím někdo pozastaví a pohorší, ale prakticky se s tím nic nedělá. Nejspíš to souvisí s komplexně nahlíženým stavem společnost a s jejím přístupem ke kultuře, jejíž je jazyk neodmyslitelnou součástí. Po 200 letech od doby osvícenců, kteří museli krásu našeho jazyka pracně obhajovat a jeho místo ve veřejném životě krkolomně vydobývat, je to smutný paradox. Proto si myslím, že alespoň v právu je nutné na správnosti poüžívání řeči bezvýhradně trvat. Pro začátek by možná nebylo od věci zařadit do výuky povinný předmět Správné psaní, jako je tomu na filozofických fakultách:)
Ten, kto dnes číta toto svedectvo, by mal osláviť so mnou a mojou rodinou, pretože to všetko začalo ako vtip pre niektorých ľudí a iní hovorili, že to nie je možné. Volám sa Juraj Kamensky a som z Bratislavy, ale s manželkou sa sťahujem do Chicaga. Som šťastne ženatý s dvoma deťmi a krásnou ženou. Niečo hrozné sa stalo mojej rodine, stratil som prácu a moja žena opustila dom, pretože som sa nemohla starať o seba a o potreby rodiny. a jej deti v tomto konkrétnom okamihu. Podarilo sa mi deväť rokov, žiadna žena, ktorá by ma podporovala, aby som sa o deti dobre starala. Snažím sa poslať testovaciu správu mojej žene, ale ona blokovať ma z rozprávania s ňou sa snažím hovoriť so svojím priateľom a jej rodinnými príslušníkmi, ale stále viem, že by mi mohol pomôcť a ja som bol podanie žiadosti neskôr toľko spoločnosti, ale stále to urobili Nevolajte ma, kým neprišiel verný deň, že nikdy nezabudnem v mojom živote. Keď som sa stretol so starým priateľom môjho, ktorému som vysvetlil všetky moje ťažkosti a povedal mi o skvelom mužovi, ktorý mu pomohol získať dobrú prácu v Coca cola spoločnosť a on mi povedal, že jeho kúzlo koliesko, ale ja som človek, ktorý nikdy neverí v kolieskach kúzla, ale ja som sa rozhodol dať mu vyskúšať a jeho meno je Drosagiede on ma poučil a ukázal mi, čo mám robiť v týchto troch dňoch obed spell.I sledovať všetky pokyny a robiť to, čo ma požiadal, aby som sa dobre. uistil sa, že všetko šlo dobre a moja žena ma opäť uvidí po skvelej práci Drosagiede. Moja žena mi zavolala s nevedomým číslom a ospravedlnila sa mi a povedala mi, že mi naozaj chýba a naše deti a moja žena sa vracajú domov.a po dvoch dňoch Spoločnosť, ktorej som poslala svoj uznávací list, teraz som manažérom spoločnosť Paragon tu v USA. Odporúčam vám, ak máte nejaké problémy, pošlite správu na tento e-mail: {doctorosagiede75@gmail.com} alebo čo mu dáte na +2349014523836 a dostanete najlepší výsledok. Vezmite veci za samozrejmosť a bude vám odobraté. Prajem Vám to najlepšie.
OdpovědětVymazat