Právo a Husa na provázku

Směr Právo a literatura má v angloamerickém právním prostředí již dlouhou tradici, vždyť od vzniku prvního Seznamu právnických románů napsaného J. H. Wigmorem uplynulo již více než století. Přesto toto pojetí nahlížení práva není do dnešních dnů nijak zvlášť obvyklé a pro střední Evropu to platí dvojnásob. A ač evropští právníci tento směr dosud stěží brali na vědomí, jeho hlavní myšlenky prošly za to století dalším vývojem.

Patron právníků?

Jedním ze svatých patronů právníků je i sv. Ambrož. Uznávám, tato informace asi nikoho nadšením ze židle nezvedne. Sv. Ambrož je navíc ochráncem více profesí, i když všech spojených se silou mluveného projevu a přesvědčovací schopností. Ale to pořád není nic moc zajímavého, když navíc to není ani jenom právnický svatý a ještě se s někým dělit…

Shakespearovské slavnosti: jen zábava?

Účelem následujícího textu nebude kritický rozbor umělecké kvality představení Shakespearovských slavností. Nebude to ani oslava nadšení, se kterým jednotliví aktéři ve svém volném čase připravují inscenace, které pak hrají v době jistě zasloužených divadelních prázdnin. Nenabídne ani odpověď na neustálé dilema, zda je lepší špatné zpracování než žádné. I když zde se nedá ani tam mluvit o nekvalitním zpracování, jako spíše o divácky přijatelnějším. Jenže o smyslu umění, a divadla obzvlášť, v poměru k divácké oblíbenosti už toho bylo napsáno mnoho a jistě daleko erudovanějšími autory.

Ne, v tomto článku najdete jen krátké zamyšlení nad hrou Oko za oko. Už dříve byla na tomto blogu uveřejněna pozvánka právě na toto představení. A rozhodně to nebyla chyba, protože sama hra je pro právníky velice inspirativní. Shakespeare dokázal s lehkostí sobě vlastní vystihnout zásadní rozpory volby toho, kdo má být soudcem. A protože to je téma, které současná právní teorie řeší dnes stejně, jako se jím zabývali alžbětinští učenci, má uvádění této hry stále smysl.

Shakespeare postavil svoji zápletku na předpokladu, že aby mohl soudce soudit, musí sám přísně splňovat požadavky práva, které uplatňuje. Tedy že musí mít absolutně čistý štít, aby mohl mít autoritu k takovému rozhodování. A zároveň že musí mít osobní zkušenost, třeba i ve formě odolání pokušení, aby mohl soudit prohřešení jiného.

Hlavní postavy hry tak jsou příznačně archetypální: panovník, jeho zástupce-soudce, odsouzený a jeho sestra, která se má za bratra přimluvit a obhájit ho. Vše se točí okolo vyhlášky, která trestá smiltvo. Tato norma sice v době děje hry existuje už dlouho, avšak není dodržována ani vyžadována státem. A za takového stavu je ve chvíli, kdy panovník odjede a na jeho místo nastoupí zástupce, hned první, kdo se smilstva prokazatelně dopustí, odsouzen k smrti. Potud výchozí situace.

Oko za oko není tragédie. Není to ale ani prvoplánová fraška. Podle původního textu to tak alespoň nevypadá. I když, co my dnes můžeme vědět o tom, co považovali alžbětinci za vtipnou společenskou satiru. A zrovna tak by možná Shakespeare považoval za nesmírně zábavný nápad právě to, jak jeho hru pozměnili letos na Shakespearovských slavnostech. Kdoví. Ale dost možná by se ale hodně, hodně divil.

A to je jádro problému. Oko za oko není tragédie o lásce nebo o osudu ani komedie se záměnami osob. Je sice odlehčená směšnými momenty, ale hlavní myšlenkou je problém moci a spravedlnosti. Alespoň podle textu tomu tak je, v letošním divadelním zpracování nikoliv. Křepčí se tu, zpívá i jeptiška, tančí se striptýz a naznačuje kopulace. Panovník v přestrojení mluví lámanou polštinou, odsouzený neřekne v podstatě ani slovo a soudce je prostě slizký pokrytec. Filozoficko-právní přesah vyškrtnut. Snad aby diváka nerušil, takhle v létě, o prázdninách…

Doba nejspíš nepřeje vážnému divadlu. Jsme asi znechucení realitou, a tak se chceme v divadle především bavit. A to právě Oko za oko umí výtečně. Sice někdy až za hranicií lacinosti i vkusu, ale většinou s šarmantním balancováním na jejich hraně. Jenže jde o to, jestli má i takové uvedení takové hry ještě i nějaký jiný smysl než krátkodobé pobavení…

Čo nás učia seriály

Pred pár dňami sa v slovenských kinách začal premietať americký film Šéfovia na zabitie (Horrible Bosses). Ľahká komédia, ktorá prináša bohatý materiál pre identifikáciu sa s trojicou priateľov, ktorých dennodenne trýznia nadriadení z pekla (Kevin Spacey je priamo diabolský). Jediným riešením zapeklitej situácie sa javí vražda (teda vraždy tri) - a nakoľko ide o americkú mainstreamovú komédiu všetko sa zapletie a vzápätí šťastne rozuzlí.
Film som videla tesne po prečítaní knihy Martina Škopa o práve a umení (viz moje zamyslenie sa nad knihou) a vo vzťahu k argumentom o filme a práve ma zaujala jedna scéna zo Šéfov na zabitie. Trojicu priateľov (belochov) odvezú na výsluch, ktorý vedie mohutný Afro-Američan (herec Wendell Pierce sa preslávil v roli detektíva Bunka Morelanda v seriáli HBO The Wire). Tlak na troch vypočúvaných graduje, padne náznak, že čoskoro skončia vo väzení, keď sa tu jeden z nich - Dale (skalný fanúšik seriálu Právo a poriadok) - placho spýta, či sú zatknutí. A po zápornej odpovedi s rastúcim sebavedomím prehlási, že v tom prípade sú voľní podľa štvrtého dodatku ústavy. Vyšetrovateľ pripúšťa, že je to "technicky" tak a tu už Dale reaguje so sebavedomím človeka školeného v práve - "technicky" mi stačí, ideme. Prekvapeným priateľom vysvetlí, že to videl v seriáli Právo a poriadok.
Mnoho sa napísalo o tom, či seriály ako CSI (a jej deriváty) vytvárajú falošné predstavy o profesiách, ktoré v nich zohrávajú kľúčové úlohy (vyšetrovatelia, forenzní patológovia, právnici, matematickí géniovia atď.), menej o tom, či podobné seriály potenciálne naučia širokú verejnosť niečo užitočné. A už vôbec nič o tom, ze ono "priučenie" sa "niečomu z práva" môže slúžiť ako dobrá výhovorka, prečo sa pravidelne pozerať na Sudkyňu Amy, Ally McBealovú alebo Právo a poriadok.

Právo a vášeň

Čitatelia kníh Martina Škopa asi nebudú prekvapení témou jeho najnovšej monografie: právo a umenie, presnejšie právo a vášeň (vášne). Z pera (či skôr počítača) prednášajúceho na Právnickej fakulte Masarykovej univerzity pochádzajú texty presahujúce dimenzie „tradičného“ pohľadu na právo, po Právu a násilí a Právu v postmoderní situaci pred pár mesiacmi vyšlo Právo a vášeň.

Martin Škop charakteristickým spôsobom rozkrýva nečakané a zdanlivo s právom málo súvisiace témy. Bokom zostáva regulácia umeleckej tvorby, mediálne právo či duševné vlastníctvo. Škop hľadá súvislosti medzi právom a umením, presnejšie medzi umeleckými postupmi a poznatkami, ktoré umenie prináša a zamýšľa sa nad ich možnou „transplantáciou“ do sféry právnej teórie a (čiastočne) tiež praxe. Ďalšou kľúčovou otázkou je uplatniteľnosť metód, s ktorými pracuje umenie a analýza umeleckých diel v práve.

Veľká časť knihy pojednáva o vzťahu medzi právom a literatúrou, spojnicou medzi nimi je jazyk a tiež skutočnosť, že obe sféry vytvárajú vlastné diskurzívne komunity – a tu prináša literárna veda, lingvistka a podobné odbory potenciálne obohacujúce vhľady pre oblasť práva. Literatúre a právu se venuje celé hnutie – Law and Literature – s bohatou históriou a – ako to už býva v prípade hnutí – s rôznorodými názorovými prúdmi. A ako sa stáva v prípade významných hnutí aj tézy o práve a literatúre prenikli do mainstreamu akadémie.

Je hlavným prínosom krásnej literatúry kultivovať právnikov – a budúcich právnikov, pre ktorých John Wigmore zostavil zoznam „povinného čítania“? Je literárna interpretácia podobná právnej? Škop identifikuje rôzne priesečníky medzi literatúrou a právom, niektoré z nich ako napríklad popis a imaginácia sú pomerne ľahko prijateľné – krásna literatúra pôsobí ako zdroj popisov právnickej profesie a praxe a prehlbuje predstavivosť. A tým sa napríklad podľa Richarda Posnera literatúra ako zdroj pre právo vyčerpala. Azda najkontroverznejšou je otázka interpretácie.

Škop argumentuje, že z hľadiska interpretácie predstavujú hudba a performatívne umenia (napr. dráma) bližšie spojenie s právom než literatúra. U tých sa totiž jedná o tri činitele: tvorcu textu, interpreta a publika. Naviac, narozdiel od literatúry hudba a dráma, podobne ako právo, vyžadujú prax a musia byť zrealizovateľné. Podobné argumenty však odmieta napríklad Robert Cover, podľa ktorého je výklad práva úplne špecifický, v kontexte narácií, ktoré dávajú právu význam sa nejedná iba o systém pravidiel, ale priamo o svet, v ktorom žijeme.

Posledná tretina knihy sa venuje právu a filmu – celkom logicky sa pozornosť od literatúry presunula práve k tomuto médiu a zobrazovaniu práva pre širokú verejnosť. Opäť sa tu vynára otázka zobrazovania právnej praxe, interpretácie, ale tiež úvahy nad charakterom publika a poznatkov, ktoré filmy sprostredkovávajú či použití filmov ako dôkazových materiálov. Nechýba tu zamyslenie sa nad seriálom CSI, ale na stránkach knižky sa tiež objavujú Phil Marlow, Poirot, právnici zo seriálu Simpsonovci či Antigona.

Knihy Martina Škopa sú podnetným čítaním, ktoré čerpá z rôznych humanitných a spoločenskovedných odborov. Tento „alternatívny“ pohľad na právo je náročnou disciplínou, ktorú Škop zvláda majstrovsky a vytvára tak priestor pre inovatívnu diskusiu o práve a súčasnych spoločnostiach.

Detaily knihy:

Martin Škop Právo a vášeň: Jazyk, příběh, interpretace. Brno: Masarykova univerzita, 2011.