Trapná muka aneb Na co zajít do divadla

Podle prof. Hollandera byl Karel Čapek génius. Chápání obsahu takového pojmenování je ryze subjektivní, ale tady na něm asi něco bude.

Čím vším se dá argumentovat aneb chápání práva po několika pivech

Argumentovat se dá ledasčím, od věcných poznatků přes emoční nátlak až po hysterické scény. Některé druhy jsou efektivnější než jiné a dost často tu platí nepřímá úměra k jejich vhodnosti a férovosti. Kdo by to neznal třeba z partnerských sporů, kde rána pod pás často znamená kýžený pocit „A teď jsem Tě dostal/a… .“ Otázkou však je, zda takovou argumentací dosáhneme vytouženého cíle, totiž přesvědčení protistrany o vlastní pravdě...

Jazykový anarchismus nejen u právníků

U každého, kdo absolvoval českou základní školu, se předpokládá, že ovládá český jazyk. Zní to triviálně, ale zřejmě v tom bude nějaká skrytá potíž. Poslední dobou se totiž zdá, že znalost vlastního mateřského jazyka není samozřejmost ani u vysokoškolsky vzdělaných lidí. A podle toho to potom vypadá. Není totiž žádný div potkat „hrubku“ v odborné publikaci nebo třeba na plakátu, navíc napsanou půlmetrovým písmem.
Jistě, je znalost a „znalost“. Ne každý je nadaný na pravopis a čeština rozhodně nepatří mezi lehké jazyky k pochopení. Jenže ve chvíli, kdy je to náš vlastní jazyk, kterým mluvíme odmala a který do nás téměř den co den „cpali“ ve škole, to není omluva. Nebavíme se tu přece o používání přechodníků nebo o záludnosti některých výjimek z pravidel, jádrem problému je znalost všednodenního jazyka, obecně používaných výrazů a spojení. Jednoduše řečeno, každý by MĚL znát svůj jazyk a měl by ho umět správně používat. Alespoň v jeho běžně užívané podobě.

Právo a Husa na provázku

Směr Právo a literatura má v angloamerickém právním prostředí již dlouhou tradici, vždyť od vzniku prvního Seznamu právnických románů napsaného J. H. Wigmorem uplynulo již více než století. Přesto toto pojetí nahlížení práva není do dnešních dnů nijak zvlášť obvyklé a pro střední Evropu to platí dvojnásob. A ač evropští právníci tento směr dosud stěží brali na vědomí, jeho hlavní myšlenky prošly za to století dalším vývojem.

Patron právníků?

Jedním ze svatých patronů právníků je i sv. Ambrož. Uznávám, tato informace asi nikoho nadšením ze židle nezvedne. Sv. Ambrož je navíc ochráncem více profesí, i když všech spojených se silou mluveného projevu a přesvědčovací schopností. Ale to pořád není nic moc zajímavého, když navíc to není ani jenom právnický svatý a ještě se s někým dělit…

Shakespearovské slavnosti: jen zábava?

Účelem následujícího textu nebude kritický rozbor umělecké kvality představení Shakespearovských slavností. Nebude to ani oslava nadšení, se kterým jednotliví aktéři ve svém volném čase připravují inscenace, které pak hrají v době jistě zasloužených divadelních prázdnin. Nenabídne ani odpověď na neustálé dilema, zda je lepší špatné zpracování než žádné. I když zde se nedá ani tam mluvit o nekvalitním zpracování, jako spíše o divácky přijatelnějším. Jenže o smyslu umění, a divadla obzvlášť, v poměru k divácké oblíbenosti už toho bylo napsáno mnoho a jistě daleko erudovanějšími autory.

Ne, v tomto článku najdete jen krátké zamyšlení nad hrou Oko za oko. Už dříve byla na tomto blogu uveřejněna pozvánka právě na toto představení. A rozhodně to nebyla chyba, protože sama hra je pro právníky velice inspirativní. Shakespeare dokázal s lehkostí sobě vlastní vystihnout zásadní rozpory volby toho, kdo má být soudcem. A protože to je téma, které současná právní teorie řeší dnes stejně, jako se jím zabývali alžbětinští učenci, má uvádění této hry stále smysl.

Shakespeare postavil svoji zápletku na předpokladu, že aby mohl soudce soudit, musí sám přísně splňovat požadavky práva, které uplatňuje. Tedy že musí mít absolutně čistý štít, aby mohl mít autoritu k takovému rozhodování. A zároveň že musí mít osobní zkušenost, třeba i ve formě odolání pokušení, aby mohl soudit prohřešení jiného.

Hlavní postavy hry tak jsou příznačně archetypální: panovník, jeho zástupce-soudce, odsouzený a jeho sestra, která se má za bratra přimluvit a obhájit ho. Vše se točí okolo vyhlášky, která trestá smiltvo. Tato norma sice v době děje hry existuje už dlouho, avšak není dodržována ani vyžadována státem. A za takového stavu je ve chvíli, kdy panovník odjede a na jeho místo nastoupí zástupce, hned první, kdo se smilstva prokazatelně dopustí, odsouzen k smrti. Potud výchozí situace.

Oko za oko není tragédie. Není to ale ani prvoplánová fraška. Podle původního textu to tak alespoň nevypadá. I když, co my dnes můžeme vědět o tom, co považovali alžbětinci za vtipnou společenskou satiru. A zrovna tak by možná Shakespeare považoval za nesmírně zábavný nápad právě to, jak jeho hru pozměnili letos na Shakespearovských slavnostech. Kdoví. Ale dost možná by se ale hodně, hodně divil.

A to je jádro problému. Oko za oko není tragédie o lásce nebo o osudu ani komedie se záměnami osob. Je sice odlehčená směšnými momenty, ale hlavní myšlenkou je problém moci a spravedlnosti. Alespoň podle textu tomu tak je, v letošním divadelním zpracování nikoliv. Křepčí se tu, zpívá i jeptiška, tančí se striptýz a naznačuje kopulace. Panovník v přestrojení mluví lámanou polštinou, odsouzený neřekne v podstatě ani slovo a soudce je prostě slizký pokrytec. Filozoficko-právní přesah vyškrtnut. Snad aby diváka nerušil, takhle v létě, o prázdninách…

Doba nejspíš nepřeje vážnému divadlu. Jsme asi znechucení realitou, a tak se chceme v divadle především bavit. A to právě Oko za oko umí výtečně. Sice někdy až za hranicií lacinosti i vkusu, ale většinou s šarmantním balancováním na jejich hraně. Jenže jde o to, jestli má i takové uvedení takové hry ještě i nějaký jiný smysl než krátkodobé pobavení…

Čo nás učia seriály

Pred pár dňami sa v slovenských kinách začal premietať americký film Šéfovia na zabitie (Horrible Bosses). Ľahká komédia, ktorá prináša bohatý materiál pre identifikáciu sa s trojicou priateľov, ktorých dennodenne trýznia nadriadení z pekla (Kevin Spacey je priamo diabolský). Jediným riešením zapeklitej situácie sa javí vražda (teda vraždy tri) - a nakoľko ide o americkú mainstreamovú komédiu všetko sa zapletie a vzápätí šťastne rozuzlí.
Film som videla tesne po prečítaní knihy Martina Škopa o práve a umení (viz moje zamyslenie sa nad knihou) a vo vzťahu k argumentom o filme a práve ma zaujala jedna scéna zo Šéfov na zabitie. Trojicu priateľov (belochov) odvezú na výsluch, ktorý vedie mohutný Afro-Američan (herec Wendell Pierce sa preslávil v roli detektíva Bunka Morelanda v seriáli HBO The Wire). Tlak na troch vypočúvaných graduje, padne náznak, že čoskoro skončia vo väzení, keď sa tu jeden z nich - Dale (skalný fanúšik seriálu Právo a poriadok) - placho spýta, či sú zatknutí. A po zápornej odpovedi s rastúcim sebavedomím prehlási, že v tom prípade sú voľní podľa štvrtého dodatku ústavy. Vyšetrovateľ pripúšťa, že je to "technicky" tak a tu už Dale reaguje so sebavedomím človeka školeného v práve - "technicky" mi stačí, ideme. Prekvapeným priateľom vysvetlí, že to videl v seriáli Právo a poriadok.
Mnoho sa napísalo o tom, či seriály ako CSI (a jej deriváty) vytvárajú falošné predstavy o profesiách, ktoré v nich zohrávajú kľúčové úlohy (vyšetrovatelia, forenzní patológovia, právnici, matematickí géniovia atď.), menej o tom, či podobné seriály potenciálne naučia širokú verejnosť niečo užitočné. A už vôbec nič o tom, ze ono "priučenie" sa "niečomu z práva" môže slúžiť ako dobrá výhovorka, prečo sa pravidelne pozerať na Sudkyňu Amy, Ally McBealovú alebo Právo a poriadok.