Účelem následujícího textu nebude kritický rozbor umělecké kvality představení Shakespearovských slavností. Nebude to ani oslava nadšení, se kterým jednotliví aktéři ve svém volném čase připravují inscenace, které pak hrají v době jistě zasloužených divadelních prázdnin. Nenabídne ani odpověď na neustálé dilema, zda je lepší špatné zpracování než žádné. I když zde se nedá ani tam mluvit o nekvalitním zpracování, jako spíše o divácky přijatelnějším. Jenže o smyslu umění, a divadla obzvlášť, v poměru k divácké oblíbenosti už toho bylo napsáno mnoho a jistě daleko erudovanějšími autory.
Ne, v tomto článku najdete jen krátké zamyšlení nad hrou Oko za oko. Už dříve byla na tomto blogu uveřejněna pozvánka právě na toto představení. A rozhodně to nebyla chyba, protože sama hra je pro právníky velice inspirativní. Shakespeare dokázal s lehkostí sobě vlastní vystihnout zásadní rozpory volby toho, kdo má být soudcem. A protože to je téma, které současná právní teorie řeší dnes stejně, jako se jím zabývali alžbětinští učenci, má uvádění této hry stále smysl.
Shakespeare postavil svoji zápletku na předpokladu, že aby mohl soudce soudit, musí sám přísně splňovat požadavky práva, které uplatňuje. Tedy že musí mít absolutně čistý štít, aby mohl mít autoritu k takovému rozhodování. A zároveň že musí mít osobní zkušenost, třeba i ve formě odolání pokušení, aby mohl soudit prohřešení jiného.
Hlavní postavy hry tak jsou příznačně archetypální: panovník, jeho zástupce-soudce, odsouzený a jeho sestra, která se má za bratra přimluvit a obhájit ho. Vše se točí okolo vyhlášky, která trestá smiltvo. Tato norma sice v době děje hry existuje už dlouho, avšak není dodržována ani vyžadována státem. A za takového stavu je ve chvíli, kdy panovník odjede a na jeho místo nastoupí zástupce, hned první, kdo se smilstva prokazatelně dopustí, odsouzen k smrti. Potud výchozí situace.
Oko za oko není tragédie. Není to ale ani prvoplánová fraška. Podle původního textu to tak alespoň nevypadá. I když, co my dnes můžeme vědět o tom, co považovali alžbětinci za vtipnou společenskou satiru. A zrovna tak by možná Shakespeare považoval za nesmírně zábavný nápad právě to, jak jeho hru pozměnili letos na Shakespearovských slavnostech. Kdoví. Ale dost možná by se ale hodně, hodně divil.
A to je jádro problému. Oko za oko není tragédie o lásce nebo o osudu ani komedie se záměnami osob. Je sice odlehčená směšnými momenty, ale hlavní myšlenkou je problém moci a spravedlnosti. Alespoň podle textu tomu tak je, v letošním divadelním zpracování nikoliv. Křepčí se tu, zpívá i jeptiška, tančí se striptýz a naznačuje kopulace. Panovník v přestrojení mluví lámanou polštinou, odsouzený neřekne v podstatě ani slovo a soudce je prostě slizký pokrytec. Filozoficko-právní přesah vyškrtnut. Snad aby diváka nerušil, takhle v létě, o prázdninách…
Doba nejspíš nepřeje vážnému divadlu. Jsme asi znechucení realitou, a tak se chceme v divadle především bavit. A to právě Oko za oko umí výtečně. Sice někdy až za hranicií lacinosti i vkusu, ale většinou s šarmantním balancováním na jejich hraně. Jenže jde o to, jestli má i takové uvedení takové hry ještě i nějaký jiný smysl než krátkodobé pobavení…
Čitatelia kníh Martina Škopa asi nebudú prekvapení témou jeho najnovšej monografie: právo a umenie, presnejšie právo a vášeň (vášne). Z pera (či skôr počítača) prednášajúceho na Právnickej fakulte Masarykovej univerzity pochádzajú texty presahujúce dimenzie „tradičného“ pohľadu na právo, po Právu a násilí a Právu v postmoderní situaci pred pár mesiacmi vyšlo Právo a vášeň.
Martin Škop charakteristickým spôsobom rozkrýva nečakané a zdanlivo s právom málo súvisiace témy. Bokom zostáva regulácia umeleckej tvorby, mediálne právo či duševné vlastníctvo. Škop hľadá súvislosti medzi právom a umením, presnejšie medzi umeleckými postupmi a poznatkami, ktoré umenie prináša a zamýšľa sa nad ich možnou „transplantáciou“ do sféry právnej teórie a (čiastočne) tiež praxe. Ďalšou kľúčovou otázkou je uplatniteľnosť metód, s ktorými pracuje umenie a analýza umeleckých diel v práve.
Veľká časť knihy pojednáva o vzťahu medzi právom a literatúrou, spojnicou medzi nimi je jazyk a tiež skutočnosť, že obe sféry vytvárajú vlastné diskurzívne komunity – a tu prináša literárna veda, lingvistka a podobné odbory potenciálne obohacujúce vhľady pre oblasť práva. Literatúre a právu se venuje celé hnutie – Law and Literature – s bohatou históriou a – ako to už býva v prípade hnutí – s rôznorodými názorovými prúdmi. A ako sa stáva v prípade významných hnutí aj tézy o práve a literatúre prenikli do mainstreamu akadémie.
Je hlavným prínosom krásnej literatúry kultivovať právnikov – a budúcich právnikov, pre ktorých John Wigmore zostavil zoznam „povinného čítania“? Je literárna interpretácia podobná právnej? Škop identifikuje rôzne priesečníky medzi literatúrou a právom, niektoré z nich ako napríklad popis a imaginácia sú pomerne ľahko prijateľné – krásna literatúra pôsobí ako zdroj popisov právnickej profesie a praxe a prehlbuje predstavivosť. A tým sa napríklad podľa Richarda Posnera literatúra ako zdroj pre právo vyčerpala. Azda najkontroverznejšou je otázka interpretácie.
Škop argumentuje, že z hľadiska interpretácie predstavujú hudba a performatívne umenia (napr. dráma) bližšie spojenie s právom než literatúra. U tých sa totiž jedná o tri činitele: tvorcu textu, interpreta a publika. Naviac, narozdiel od literatúry hudba a dráma, podobne ako právo, vyžadujú prax a musia byť zrealizovateľné. Podobné argumenty však odmieta napríklad Robert Cover, podľa ktorého je výklad práva úplne špecifický, v kontexte narácií, ktoré dávajú právu význam sa nejedná iba o systém pravidiel, ale priamo o svet, v ktorom žijeme.
Posledná tretina knihy sa venuje právu a filmu – celkom logicky sa pozornosť od literatúry presunula práve k tomuto médiu a zobrazovaniu práva pre širokú verejnosť. Opäť sa tu vynára otázka zobrazovania právnej praxe, interpretácie, ale tiež úvahy nad charakterom publika a poznatkov, ktoré filmy sprostredkovávajú či použití filmov ako dôkazových materiálov. Nechýba tu zamyslenie sa nad seriálom CSI, ale na stránkach knižky sa tiež objavujú Phil Marlow, Poirot, právnici zo seriálu Simpsonovci či Antigona.
Knihy Martina Škopa sú podnetným čítaním, ktoré čerpá z rôznych humanitných a spoločenskovedných odborov. Tento „alternatívny“ pohľad na právo je náročnou disciplínou, ktorú Škop zvláda majstrovsky a vytvára tak priestor pre inovatívnu diskusiu o práve a súčasnych spoločnostiach.
Detaily knihy:
Martin Škop Právo a vášeň: Jazyk, příběh, interpretace. Brno: Masarykova univerzita, 2011.
Stejné téma jako Hawes v knize „Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život“ zpracoval již dříve i Milan Kundera v „Kastrujícím stínu svatého Garty“. Obě práce mají mnoho společného, přesto spíš než o rivalitě lze v tomto případě uvažovat o inspiraci. Jejich společným cílem je totiž demytizace Kafkovy osoby a díla. Přesto se přímo nabízí hned několik oblastí ke srovnání.
V první řadě je třeba si uvědomit, že oba zmínění autoři nejsou literárními vědci a tedy ani „kafkology“ v tom pravém smyslu slova. Oba se dokonce věnují shodně beletrii. Je bez debaty, že Kundera si na tomto poli vydobyl již daleko významnější postavení, přesto, co se čtivosti týče, má tentokrát možná nepatrně navrch Hawes. To však není tak úplně zásluha jeho vypravěčského umění, avšak naopak lehké bulvárnosti jím zvoleného přístupu. O tom ale až později. V kvalitě podání se tedy zvlášť závažného rozdílu nedopátráme, a to ani jedním směrem.
Oba autoři se shodují na tom, že největší škody napáchal na chápání Kafkova díla právě obraz, který má veřejnost o tomto spisovateli jako soukromé osobě. Kundera i Hawes hned úvodem zdůrazňují, že tato představa nemá s realitou nic společného. Tady se ale jejich cesty rozcházejí.
Kundera se rovnou pustí do kritiky Maxe Broda, který v jednom ze svých románů vytvořil právě postavu Garty, která naprosto nezakrytě odkazovala ke Kafkovi a která je příčinou mnoha nedorozumění. Brod tady totiž popsal spíš poloboha než reálného člověka a tento obrázek se naneštěstí dlouhodobě a celosvětově ujal…Proto se Kunderova kniha jmenuje právě tak nezvykle a přitom jde o tak mimořádně trefný název.
To Hawes čtenáře zapřísahá hned na začátku, že by se Kafkovo dílo mělo číst pouze bez ohlížení se na Kafku. Jenže potom se většinu knihy věnuje právě Kafkovu soukromí. Jistě, odůvodňuje to nutností veškeré dezinformace vyvrátit. Když ale spotřebuje právě na toto vyvracení téměř celý rozsah své knihy, nelze se ubránit pocitu, že se jednoduše chlubí. Tím, co všechno zjistil, co předtím žádného kafkologa ani nenapadlo. A každý čtenář schopný kritického posouzení se nejpozději po sto stranách začne tomuto kohoutění vzpírat. Ale což o to, i Kundera svoje závěry prezentuje jako jediné správné. Nemají si tedy moc co vyčítat.
Kundera kromě Broda neobviňuje téměř nikoho dalšího, Hawes to vezme „od podlahy“, tj. od samotného Kafky přes Jesenskou a vydavatele až k téměř každému jednotlivému kafkologovi. Návdavkem se ještě ironicky vysměje téměř všem, kdo kdy o Kafkovi napsali nějakou vědeckou práci.
Oba se ale shodnou, že značná část viny za nepochopení Kafkových děl zůstává i dnes na překladatelích. Tady je Kundera přesnější a názornější, svoje poznatky demonstruje na vybraných krátkých pasážích hned v několika verzích jednoho národního jazyka i mezi jednotlivými jazyky navzájem. Zmíní i nakladatelské tlaky, které kvalitu překladu rovněž ovlivňují. Hawes celou záležitost s překlady příliš nerozebírá, spokojí se se stručnějším konstatováním, že původně byl Kafka oceňován právě pro srozumitelnost literárního zpracování, zatímco dnes je tomu naopak. Záleží na čtenáři, jak moc ho tento konkrétní aspekt chápání Kafkova díla zajímá. Podle toho mu bude část o překladech připadat buď zbytečně rozvleklá u Kundery nebo nesrozumitelně stručná u Hawese.
Velký prostor je v obou knihách věnován sexualitě, protože dle mýtu měla na Kafkovo dílo nepopiratelný vliv. Přístup se ale liší. Kundera rozebírá sexualitu literárních postav a scén, Hawes dlouze vysvětluje sexuálnímu životu samotného Kafky. Rozebírá jeho pornografickou sbírku, návštěvy nevěstinců, vztah ke snoubenkám (popořadě) i důvody konce vztahu s Jesenskou. Především v této části je nejvíce patrný Hawesův sklon k bulvárnímu ladění textu. Kunderovi stačí v podstatě jediná scéna, a to milování K. a Frídy. Závěry obou jsou ale téměř totožné. Kafka rozhodně nebyl žádný světec, sex k jeho životu přirozeně patřil a mimo to ho uměl i velmi zdařile literárně vypodobnit.
Celkově lze shrnout, že Kundera i Hawes došli v podstatě ke stejným poznatkům a shodnou se i v kritice kafkologů, když si sami osobují právo na pravdu. Nicméně je faktem, že už téměř sto let tu existuje určitý způsob vnímání Kafky a jistě ne bezdůvodně. I tradičních kafkologů je nepoměrně větší počet než jsou právě tito dva jejich odpůrci. A bez osobní zkušenosti, kdy veškeré informace se k nám dostávají až zprostředkované, těžko soudit, jak to s Kafkou vlastně bylo doopravdy. Lze-li ovšem nějaké „doopravdy“ určit a je-li to vůbec podstatné...
Hru Oko za oko, která je někdy uváděna i pod názvem Veta za vetu, napsal Shakespeare přímo pro právníky a pojmy práva a spravedlnosti jsou jejími ústředními motivy. Není tak známá ani tak často uváděná jako některá jiná jeho díla, tudíž letošní Shakesperovské slavnosi jsou ideální možnost, jak ji neminout.