Čím vším se dá argumentovat aneb chápání práva po několika pivech

Argumentovat se dá ledasčím, od věcných poznatků přes emoční nátlak až po hysterické scény. Některé druhy jsou efektivnější než jiné a dost často tu platí nepřímá úměra k jejich vhodnosti a férovosti. Kdo by to neznal třeba z partnerských sporů, kde rána pod pás často znamená kýžený pocit „A teď jsem Tě dostal/a… .“ Otázkou však je, zda takovou argumentací dosáhneme vytouženého cíle, totiž přesvědčení protistrany o vlastní pravdě...

Klasik svépomocných příruček Dale Carnegie před takovou strategií výslovně varuje, když za jediný způsob, jak vyhrát spor, považuje její přesný opak. Ač to zní jako protimluv, má v sobě velký kus životní moudrosti. Carnegie totiž radí, že máme soupeře přesvědčit, že vlastně on nutí nás přijmout jeho názor. Jinými slovy to je přesně ta poučka, která se trochu výsměšně traduje o ženské manipulaci s muži. Je to ta, kde žena navede muže, aby si myslel, že její nápad vymyslel sám a ještě ho za to pochválí. Spokojení jsou všichni a o nikom nemůžeme s jistotou tvrdit, že to nepochopil… Vždyť pravda je věc relativní a v těchto případech to neplatí o nic míň. Vnucovat vlastní pravdu jako tu jedinou správnou se ošklivě nevyplácí.

Pokud ale mluvíme o právní argumentaci, není od věci poněkud vědečtější přístup. Na brněnské právnické fakultě se 7. 10. 2011 konala konference o argumentaci Argumentation2011. Nebudu tu chválit pořadatele, vyzdvihovat atmosféru ani opěvovat význačné hosty. Chci se pozastavit nad příspěvky.

Argumentace je neodmyslitelná součást práva a v poslední době její význam ještě výrazně stoupá. Málokdo už slepě a poslušně sklání před právem jakožto neměnnou konstantou, před kterou je třeba mít slepý respekt. S oddělením víry a morálky se z práva stal právě jen ten zbývající myšlenkový abstrakt, lidský výtvor se svými klady i zápory. Jak zní odpověď na otázku: „Co je právo?“, zazní-li v hospodě v pozdní večerní hodinu? A zde to není žádná utopie, prosím, to je reálná zkušenost…Nechci tu tento zásadní problém nijak snižovat, naopak. Jak známo, alkohol boří zábrany a dává prostor mnohdy odzbrojující upřímnosti. Odpovědět si na otázku, co pro mě osobně, pro mě-právníka a konkrétního jednotlivce, právo znamená, co představuje a jak ho chápu, je životní nutnost. Pokud to někdo neudělá, jak s ním chce potom pracovat? Přes den se dá možná z paměti vylovit nějaká omšelá definice na půl ucha zaslechnutá na semináři. Jenže po několika pivech či jiném libovolném množství jiného libovolného alkoholu nezřídka vyplouvá na povrch vlastní úvaha. A hanlivá vyjádření na adresu práva jakožto změti nelogických nesmyslů s ještě nelogičtější strukturou a vazbami nebudou výjimkou.

Obávám se, že nic z toho ale nebude daleko od pravdy. Jenže taková je realita práva v České republice a jen těžko se na tom dá zdola něco měnit. Není to nemožné, to určitě ne, jen tak těžko proveditelné, že se pravděpodobnost takové změny blíží k nule. Požadovaný smysl a řád potom musí dodávat každý zvlášť, podle svého uvážení a na svoji odpovědnost, a to interpretací podloženou těmi správnými argumenty. Je to sice problematické a dost odvážné, ohýbat zákon o své přesvědčení a názory, ale někdy to je jednoduše nezbytné. Interpretace bez základů položených argumentací neobstojí, proto je jí v současnosti přikládán tak podstatný význam.

Znalost metod argumentace a schopnost jejich použití je pro většinu právnických profesí klíčová. Vždyť umění zkonstruovat a předestřít veřejnosti příběh, který vypráví o realitě natolik přesvědčivě, že ho lze vydávat za objektivní, je jádro práce s právem.Způsobů, jak takové přesvědčivosti dosáhnout, je jistě nespočet, ale dvě tendence v poslední době vyčnívají.

Tím prvním je použití logiky a IT. Přiznám se, že tady stále tápu. Smekám před těmi, kdo umí bravurně použít zákonitosti logiky ve výstavbě svých podání či rozhodnutí a nikdy neudělají logickou chybu při použití jazyka ve svých pracích. Taktéž mají můj nejvyšší obdiv ti, kteří dokáží pomocí počítače zanalyzovat, který argument se váže na který, jak spolu navzájem souvisí a jaká je tedy celková propojenost celého rozhodnutí, Od té se totiž, jak mi bylo vysvětleno, odvíjí autorita takového rozhodnutí. Čím větší je totiž propojenost argumentů, tím je bezpochyby jasnější, že k jednomu výsledku vedou všechny způsoby argumentace. Nápadně mi to připomínalo ono pořekadlo o cestách vedoucích do Říma…

Nemůžu se ale zbavit pocitu, že to nemůže fungovat. Kdyby o právu rozhodovaly stroje, byla by to rozhodně ta nejspolehlivější cesta. Jenže tak jako je právo lidský výtvor, jsou to zase jen lidé, kdo ho následně rozsuzují. Připomíná mi to třeba hodnocení v krasobruslení nebo na tanečních soutěžích, kde výsledek nezávisí na objektivně měřitelném počtu vstřelených branek, ale na subjektivním dojmu porotců. Ani zde totiž není nijak řídké, že prohraje někdo zdánlivě objektivně lepší, když mu ale subjektivně podle porotců „něco chybělo.“ Myslím, že právo není jako hokej, ale spíš jako to krasobruslení - mělo by jít o podstatu, ale často dostane přednost ladnost a počet předvedených otoček. A tak mi tato skvělá spravedlivá a objektivní metoda zvýšení autority rozhodnutí a kvality podání nepřipadá příliš životaschopná. Vždyť právo je zmítáno emocemi, stačí se zajít podívat do některé soudní síně nebo na poradu s klientem… Metodou, která chce všechno spočítat a zanést do grafu, emoce nelze vyloučit, jenže ty potom po svém mění dopady práva tam, kde je tato zdánlivě neprůstřelná metoda práce s argumentací chtěla rozebrat.

Tou druhou tendencí je práce s jazykem a literaturou. Ta pro změnu možná s vášněmi, přirozenými tendencemi člověka i jeho nedokonalostmi pracuje až příliš. Přesto mi připadá, že k povaze práva má blíž. O tom tu už ale bylo psáno jinde. Na Argumentation2011 měly zastoupení oba tyto směry a vedle nich i mnohé jiné. Jejich zastánci se vyhnuli vzájemné nevraživosti a společně bádali nad tím, čím se můžou navzájem obohatit. Proč to nezkusit také tak a nezamyslet se…

Takže co je právo? A jakou argumentací podepřete svoji odpověď?:)