Stejné téma jako Hawes v knize „Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život“ zpracoval již dříve i Milan Kundera v „Kastrujícím stínu svatého Garty“. Obě práce mají mnoho společného, přesto spíš než o rivalitě lze v tomto případě uvažovat o inspiraci. Jejich společným cílem je totiž demytizace Kafkovy osoby a díla. Přesto se přímo nabízí hned několik oblastí ke srovnání.
V první řadě je třeba si uvědomit, že oba zmínění autoři nejsou literárními vědci a tedy ani „kafkology“ v tom pravém smyslu slova. Oba se dokonce věnují shodně beletrii. Je bez debaty, že Kundera si na tomto poli vydobyl již daleko významnější postavení, přesto, co se čtivosti týče, má tentokrát možná nepatrně navrch Hawes. To však není tak úplně zásluha jeho vypravěčského umění, avšak naopak lehké bulvárnosti jím zvoleného přístupu. O tom ale až později. V kvalitě podání se tedy zvlášť závažného rozdílu nedopátráme, a to ani jedním směrem.
Oba autoři se shodují na tom, že největší škody napáchal na chápání Kafkova díla právě obraz, který má veřejnost o tomto spisovateli jako soukromé osobě. Kundera i Hawes hned úvodem zdůrazňují, že tato představa nemá s realitou nic společného. Tady se ale jejich cesty rozcházejí.
Kundera se rovnou pustí do kritiky Maxe Broda, který v jednom ze svých románů vytvořil právě postavu Garty, která naprosto nezakrytě odkazovala ke Kafkovi a která je příčinou mnoha nedorozumění. Brod tady totiž popsal spíš poloboha než reálného člověka a tento obrázek se naneštěstí dlouhodobě a celosvětově ujal…Proto se Kunderova kniha jmenuje právě tak nezvykle a přitom jde o tak mimořádně trefný název.
To Hawes čtenáře zapřísahá hned na začátku, že by se Kafkovo dílo mělo číst pouze bez ohlížení se na Kafku. Jenže potom se většinu knihy věnuje právě Kafkovu soukromí. Jistě, odůvodňuje to nutností veškeré dezinformace vyvrátit. Když ale spotřebuje právě na toto vyvracení téměř celý rozsah své knihy, nelze se ubránit pocitu, že se jednoduše chlubí. Tím, co všechno zjistil, co předtím žádného kafkologa ani nenapadlo. A každý čtenář schopný kritického posouzení se nejpozději po sto stranách začne tomuto kohoutění vzpírat. Ale což o to, i Kundera svoje závěry prezentuje jako jediné správné. Nemají si tedy moc co vyčítat.
Kundera kromě Broda neobviňuje téměř nikoho dalšího, Hawes to vezme „od podlahy“, tj. od samotného Kafky přes Jesenskou a vydavatele až k téměř každému jednotlivému kafkologovi. Návdavkem se ještě ironicky vysměje téměř všem, kdo kdy o Kafkovi napsali nějakou vědeckou práci.
Oba se ale shodnou, že značná část viny za nepochopení Kafkových děl zůstává i dnes na překladatelích. Tady je Kundera přesnější a názornější, svoje poznatky demonstruje na vybraných krátkých pasážích hned v několika verzích jednoho národního jazyka i mezi jednotlivými jazyky navzájem. Zmíní i nakladatelské tlaky, které kvalitu překladu rovněž ovlivňují. Hawes celou záležitost s překlady příliš nerozebírá, spokojí se se stručnějším konstatováním, že původně byl Kafka oceňován právě pro srozumitelnost literárního zpracování, zatímco dnes je tomu naopak. Záleží na čtenáři, jak moc ho tento konkrétní aspekt chápání Kafkova díla zajímá. Podle toho mu bude část o překladech připadat buď zbytečně rozvleklá u Kundery nebo nesrozumitelně stručná u Hawese.
Velký prostor je v obou knihách věnován sexualitě, protože dle mýtu měla na Kafkovo dílo nepopiratelný vliv. Přístup se ale liší. Kundera rozebírá sexualitu literárních postav a scén, Hawes dlouze vysvětluje sexuálnímu životu samotného Kafky. Rozebírá jeho pornografickou sbírku, návštěvy nevěstinců, vztah ke snoubenkám (popořadě) i důvody konce vztahu s Jesenskou. Především v této části je nejvíce patrný Hawesův sklon k bulvárnímu ladění textu. Kunderovi stačí v podstatě jediná scéna, a to milování K. a Frídy. Závěry obou jsou ale téměř totožné. Kafka rozhodně nebyl žádný světec, sex k jeho životu přirozeně patřil a mimo to ho uměl i velmi zdařile literárně vypodobnit.
Celkově lze shrnout, že Kundera i Hawes došli v podstatě ke stejným poznatkům a shodnou se i v kritice kafkologů, když si sami osobují právo na pravdu. Nicméně je faktem, že už téměř sto let tu existuje určitý způsob vnímání Kafky a jistě ne bezdůvodně. I tradičních kafkologů je nepoměrně větší počet než jsou právě tito dva jejich odpůrci. A bez osobní zkušenosti, kdy veškeré informace se k nám dostávají až zprostředkované, těžko soudit, jak to s Kafkou vlastně bylo doopravdy. Lze-li ovšem nějaké „doopravdy“ určit a je-li to vůbec podstatné...
